pátek, srpna 19, 2016

Jak jsme si urazili kopýtko

Ukázalo se, že Jindřich postrádá všechny jiné organely než mitochondrie.

Je postaven celičký z mitochodnrií.

Nevytváří žádné proteiny. Nic takového. Žádné ribozómy. Ani jádro nemá.

Prostě se nějak poskládal a takový teď je.

Jenom mitochondrie a ty vytvářejí ATP.

A ATP je energie.

A proto Jindra skáče, chodí, leze, sedí, padá, křičí, houpe se na záclonách.

A my chodíme, běháme, zvedáme, foukáme bebí, hladíme, klidníme, děláme ťapi ťapi a to tak dlouho, až Jindra večer usne.

Musí se mu k tomu ovšem zpívat Severní vítr anebo Ach synku, synku.

Jinak neusne.

Tak si tak sedíme večer s Honzou a nejsme mocni slova.

Sedíme a hledíme.

Nejsme schopni ani jeden říct kloudnou větu.

A chci říct Honzovi něco jakože povzbudivého, aby věděl, že jsem ráda, že neodešel nikam hledat své rozhárané vnitřní já, objímat stromy nebo nalézat harmonii s vesmírem, a místo toho nosí mrňouse, nakupuje a chystá Zitínovi snídani.

Tak zmateně povídám: Měli bychom si vyrazit. Kopýtko.

Honza: Co? Urazit kopýtko?

A pak jsme se začali šíleně smát.

Ano, jediné, co s kopýtkem můžeme my dva udělat, je urazit ho.

Na nějaké povyražování se to zatím nevypadá.

Tak jsme urazili kopýtko a dali si jakousi prapodivnou nakládanou zeleninu.

Tak aspoň že ten humor máme ještě.


2 komentáře:

  1. Uražte kopýtko, naražte nakládanou zeleninu a hlavně hodně spěte a jezte, bo tohle období je neuvěřitelně náročný, v podstatě jde jen o přežití pečujících rodičů. Tak držím palce!

    OdpovědětVymazat