úterý, srpna 16, 2016

A ty knedlíky sní kdo?

Sedím uprostřed ztemnělé hotelové restaurace v nejmenovaném městě.

Vypadá to tu pochmurně.

Tmavé stěny, ošlapaný potrhaný koberec na zemi.

Honza odešel s Jindrou raději ven.

Já zde ještě nějakou minimální dobu zůstávám, abych dojedla řízek.

Řízek je nedopečený, skoro by se chtělo říci... syrový.

Přichází číšník a žoviálně se mne táže, jak mi chutnalo.

Říkám si, zda být mrazivě upřímná nebo žoviálně falešná.

Volím to druhé.

Chutnalo mi ohromně.

Číšník se tváří uspokojeně.

Pak se podívá na stůl a zachmuří se.

Kouká na Honzův talíř, kde pomalu osychá několik obzvláště nepovedených knedlí.

Kouká a na čele se mu dělá vráska nesouhlasu.

Pak se na mne otočí: "A ty knedle bude dojídat KDO?????"

Nejsem mocna slova.

Můj trénink asertivity je v troskách.

Mé já je zcela obnaženo.

Povídám, no snad to není nutný to dojíst.

Číšník se mračí, je to nutný.

To se musí dojíst, pani.

Mladý pán to nebude? Tak mu řeknete a sní to.

Snažím se číšníkovi vysvětlit, že s mladým pánem si obvykle neurčujeme, co kdo bude jíst a vzájemně si to nepřikazujeme.

Číšník vzdoruje.

Vysvětluju teda více po lopatě, že mladý pán mne naprosto neposlouchá a že vlastně obecně neposlouchá, když se mu něco rozkazuje.

Dostávám se tím rovnou k filozofické otázce, zda se vůbec rozkazováním dá docílit toho, aby lidi dělali, co chceme.

A chceme, aby jedli rozmočené hnusné knedle? Opravdu to chceme?

No, pani, to mu musíte říct.

Ať to dojí.

Říkám, že to necháme být.

Číšník se nesouhlasného mručení mizí.

Vzápětí se ovšem vrací s papírovým ubrouskem.

Nate pani. Zabalte mu to do teho.

Kapituluju.

Beru si zabalený oschlý knedlík v papírovém ubrousku.

Je to přímo ztělesnění mojí neschopnosti odmítat.

A toto ztělesnění nesu Honzovi.

Říkám, nate, pane.

Dojidat se musí.

Honza se směje. Směje se dlouho a od srdce a směje se proto, že ráno při snídani nepozorovaně vyhodil naprosto příšerně připálenou topinku.


6 komentářů:

  1. A já pořád Proč "jsem divná" :) V mém případě by totiž číšník přes knedle v ubrousku kuchaři brzo vysvětloval, že:"takhle teda né, pane" ...

    OdpovědětVymazat
  2. Napadá mě k tomu jedno tvrdé dvojpravidlo, s nímž jsem vstupovala do dospělosti:
    1) Musíš vyhovět žádostem druhých lidí.
    2) Nesmíš po nikom nic chtít, pokud se to po tobě vysloveně nevyžaduje.
    Nevím, kde jsem na to přišla, ani proč mi nedošlo, že tím ostatní lidi nad sebe vyvyšuji, ale vím, že mě každé porušení tohoto dvojpravidla (protože to prostě někdy není možné dodržet) stálo spoustu sebevýčitek. Dnes už to samozřejmě nedodržuji, ale stále, pokud mám po někom něco chtít, se ptám "Mám na to právo?" a pokud někdo chce po mě něco, co z nějakého důvodu udělat nechci (třeba proto, že vím, že není dobré to udělat, nebo to udělat neumím nebo nestíhám) ptám se "Mám právo odmítnout?".

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuju za všechny komentáře, dělají mi velkou radost! No, já to trochu přikrašluju. Když se mi opravdu chce, umím se ohraničit velmi pěkně. Ale těch bizarních historek, co při tom vznikne! zdravím všechny! J

    OdpovědětVymazat
  4. Bože, málem jsem se při té představě počurala :-) Chápu, že je to značně nadsazené, ale Julie, vy máte dramatický talent, to by se mělo prodat :-D

    OdpovědětVymazat