pátek, července 08, 2016

Jan Amos Komenský skákal....

... z okna na ženský, jak všichni víme...

Zrovna dnes jsem na tohoto významného učence tolik myslela!

Četla jsem totiž jakýsi článek o tom, jak se ve vědě všichni hroutí, zejména mladí jedinci, kteří nesnesou to šílený soutěžení, a potom z vědy odcházejí s komentářem, že todleto jakože fakt nejde vydržet.

Víte co, nemyslím si, že by to byly takové máčky, i když jisté procento máček tu bude vždycky.

Myslím, že je to úplně splácaným a špatným systémem získávání kompetencí v postgraduálním vzdělávání.

Že na mladé lidi se přenášejí kompetence a zodpovědnosti, které jim místy nepřináležejí. Přestože mohou mít potenciál k jejich osvojení, což není totéž. Přestože mohou být z těch kompetencí a zodpovědností i hrozně šťastní.

Učeň není totéž co mistr.

Učeň může být schopnější, nadanější, perspektivnější než mistr.

To se nevylučuje!

Ale primárním úkolem učně je učit se, za což mistr zodpovídá.

A v tomhletom je nyní hroznej zmatek.

Vidím kolem sebe spousty učňů, kteří předstírají, že jsou mistři.

Vychází to obvykle tak dlouho, dokud se daří. Jak se dařit přestane, učeň se zhroutí, problém se demaskuje a musí přijít zkušený člověk, který to dá do kupy všecko.

Protože podstatou toho mistrovství, té podstaty mistra, není to, že je nejlepší.

Podstatou je, že už něco zažil, má zkušenosti, a umí řešit problémy.

A učeň má rozvíjet svoje nadání a osvojovat si schopnost taky řešit problémy a překonávat překážky od toho svého mistra.

Či mentora.

Vedoucího.

Nazývejte to, jak chcete.

A ano, právě tohle tvrdil Jan Amos Komenský, o němž bohužel většina českého národa ví pouze to, že skákal z okna na ženský a jednou skočil na Alenku, roztrhal jí podprsenku.

Komenský říká:  "Neboť konati, co vidíme konati jiné, jíti, kam jdou jiní, jíti za těmi, kdož jdou napřed, a jíti před těmi, kdož jdou za námi, jest nejpřirozenější."

Přirozené je napodobovat.

Přirozené je pomalu získávat znalosti, dovednosti, kompetence.

Nejde to hned a dobře se to učí nápodobou.

Komenský říká: "Škola bez kázně, mlýn bez vody."

Taky ale říká, že učitel má být vlídný, "protože láska a obdiv jsou nejmocnější city ke vštěpování horlivost v napodobování."

Doporučuje postupovat systematicky: "Učiti se znamená kráčeti k znalosti věci neznámé přes nějakou známou."

A říká, že děti se musejí chovat slušně, čehož lze docíliti výchovou: "Milostné jest dítě, které se i k rodičům i k jiným přítulně, přívětivě, líbezně stavěti umí, což některým jako přirozené jest, jiným cvičení třeba. Protože i toho zanedbati nesluší." Jinak se rodič v dospělosti zhrozí, že má z dítěte egocentrického hulváta.

A doporučuje divadlo.

Škola hrou je systém her.

Doslova. Divadlo, divadelnictví. Hra.

Říká: "Neznám totiž jiného způsobu, jímž by se vaše mládež dala lépe, příjemněji a zároveň účinněji probudit z tuposti, navnadit se k různým druhům vzdělání, vycvičit se v dobrých mravech a připravit se k činnosti v praktickém životě".

Před nedávnem vyšly články o tom, jak hrozně moc prospěšné je hraní divadla pro dětí s poruchami autistického spektra.

Že si na tom divadle mohou vyzkoušet různé typy a rozsahy emocí.

Je to takový trenažér.

Ale Komenský to říkal! Před stovkami let!!!!

On to věděl, přátelé.

Vpravdě velký muž.

Kdybychom se řídilo jeho zásadami, nemuseli by se nám hroutit studenti Ph.D. studia pro absolutní zmatek ve svých kompetencích a nulové, redundantní nebo mikromanažerské vedení.







1 komentář:

  1. Bohužel, s těmi učni a mistry to na mnoha místech opravdu je tak, jak jste napsala, a myslím, že hlavní příčinou je právě soutěživost a také velká vytíženost mistrů, kteří musí mnohdy řešit tolik papírování např. okolo financování projektů a do toho odučit x hodin týdně, že jim na vedení své vlastní skupiny nezbývá tolik času, kolik by potřebovali. A najdou se bohužel i takoví mistři, kteří nejsou dobří manažeři.
    Je škoda, že si z odkazu J. A. Komenského bereme tak málo, a to na všech úrovních vzdělávání i v životě. Zajímavé je, že Komenský byl jednou z mých oblíbených historických postav. Četla jsem o něm ve 4. dílu Toulek českou minulostí, je mu tam věnováno několik kapitol, pokud jste je ještě nečetla, určitě doporučuji k přečtení.
    S tím divadlem máte pravdu taky. V dětství jsem tedy nebyla schopná hrát role (hry na školu, na maminku a dítě apod. pro mě byly nepochopitelné, neuměla jsem jen tak z fleku zahrát např. roli učitelky a ani jsem nevěděla proč bych měla např. předstírat, že se zlobím na žáka), dokázala jsem se jen plně převtělit do nějaké literální nebo filmové postavy, a to tak, že se to promítalo do mého každodenního života (používala jsem repliky této postavy, přejímala způsoby chování, někdy i oblékání, zájmy, rekvizity...). Právě toto "hraní" (nebo spíš "zabydlení se" v určité postavě) stálo, vedle napodobování spolužáků z gymnázia, za mým velkým zlepšením v pubertě, díky němu jsem najednou věděla, jak být, měla nějaký rámec, dostala jsem "sociální podobu".
    Dnes občas chodím do divadla a skoro vždy si tam vyhlédnu nějakou postavu, kterou bych si ráda zahrála.

    OdpovědětVymazat