neděle, července 03, 2016

Devítiletka

Zitisko mi dnes vážně sdělilo, že se nachází přesně v polovině dětství.

Uprostřed.

Na den přesně.

A má pravdu!

Zitisko oslavilo deváté narozeniny a to mi připomnělo, že čas naprosto nezvladatelně a neřiditelně míří vpřed, protože ještě včera to byla malinká holčička a předevčírem to byl rozkošnej balík v dupačkách.

Nevím, jak se to stalo, ale ten můj milovanej balík v dupačkách se tu prohání s dronem v ruce a staví si robotickou ruku, což jsou dary, které Zitisko obdrželo a je z nich naprosto nadšené.

Tyto dary mi připomínají, že Zitisko už se narodilo do jakési nové technické éry, ve které je normální mít dron.

Tak doufám, že jí v téhle éře bude jednou dobře.

Dneska je to rozkošná chytrá zahloubaná žaba.

Uprostřed svého dětství.

2 komentáře:

  1. Nebojte, detstvi neni o veku, je to stav mysli!

    A vase mala holka to bude, i kdyz ji bude tricet ;-).

    OdpovědětVymazat
  2. Přeji Zitě vše dobré k těm posledním jednociferným narozeninám a ke vstupu do té "druhé poloviny dětství", která už vlastně není tak úplně dětstvím. Věřím, že to pro ni bude dobrá éra, základní předpoklad, a sice kvalitní rodinné zázemí, pro to má.
    Maminkám je často líto, že děti jsou dětmi tak krátce. Rády by dětem dětství prodloužily, aby se mohly déle těšit s těmi roztomilými malými stvořeními, a možná se i domnívají, že i těm dětem by to udělalo radost, protože dětství je podle všeobecně přijímaného názoru bezstarostným a proto lepším, šťastnějším obdobím než dospělost. Nevím, jak to mají ostatní, ale pro mě je má dospělost mnohem lepším obdobím než bylo mé dětství. Přestože jsem vyrůstala v dobrých podmínkách, mám své dětství ve vzpomínkách spojené hlavně s velkými úzkostmi a pocitem nepatřičnosti a nedostatečnosti. Nikdo za to nemohl, prostě to tak bylo. Jsem ráda, že jsem vyrostla (no, ono to ani nejde, nevyrůst) a dostala jsem možnost dozvědět se, jak si na tomto světě najít své místo.
    Ano, všem maminkám se zdá, že ty děti rostou nějak moc rychle. Ovšem ty děti to vidí stejně. Vzpomínám na dobu, kdy mi bylo devět jako dnes Zitě. Dvacet let od tehdy, říkám si, tak dlouhý časový úsek, tolik se za tu dobu ve světě změnilo, a přitom mi zážitky z té doby přijdou jako včerejší. Navíc, pořád jsem ta samá potrhlá, nepraktická entita. Ani za těch dvacet let jsem s tím nic neudělala. Ale možná je to dobře.
    A to, že čas, jak píšete, nezvladatelně a neřiditelně míří vpřed, je v určitém pohledu moc fajn. Je v tom totiž předvídatelnost, řád, jistota: čas běží stále kupředu, ať si kdo dělá, co chce.

    OdpovědětVymazat