úterý, června 21, 2016

Rozhovor s MODERNÍM ČLOVĚKEM

Nemá to moderní člověk lehké.

Musí neustále sledovat okolní dění, aby zajistil svou dostatečnou modernost v každém momentu.

Letí plnovousy, neletí plnovousy?

Toť dilema, které z vás v mžiku udělá doživotního trapáka.

Proto jsem pro vás vyzpovídala fiktivního moderního člověka.

Abychom měli návod, jak se v tom zorientovat.

T (tazatel), M (moderní člověk)

T: Dobrý den!

M: Dobrýjitro.

T: Nevím, odkud začít. Tak asi takhle. Zdáte se mi děsně cool. Opravdu. Ta image, mluva. Všechno. Jak to prosím děláte?

M: Já nic nedělám, já existuji. Existuji, tudíž jsem.

T: Aha, aha. Existujete. No já taky! Já taky existuji, žáno.

M (znuděně): Hm.

T: Tak raději k otázkám. Jak dosahujete prosím své modernosti? Své přiléhavosti době?

M (potěšeně): Nedosahuji. Existuji! Existuji v tomto moderním časoprostorovém kontinuu a nemohu za to, že jsem se stal jedním z jeho hybatelů. Vlastně mne tato role vyčerpává. Neustále rozhovory. Tlak médií, znáte to.

T: Ale nám jste volal vy sám. S nabídkou rozhovoru.

M: Ano.

T (zmateně): No dobrá, dobrá. Tak co jste pro sebe v poslední době udělal opravdu moderního?

M: Zbavuji se věcí. Jejich materiální tíha leží na mé hipsterské duši a to nemohu snést.

T: Vida. Ano ano, koncept Japonky Marie Kondo?

M: Ne, je to můj vlastní koncept.

T (po chvíli zmateně): A co jste již třeba vyhodil?

M: Každý den vyhodím spoustu věcí. Nechci již zaneřáďovat svou duši. Kupříkladu jsem vyhodil nedávno své kontaktní čočky.

T: Není to trochu nepraktické?

M: Naopak, je to velmi praktické. Vidím, co potřebuji.

T: A co dalšího jste vyhodil?

M: Kuchyňské náčiní. Jsou to zbytečné krámy.

T: A jak teď budete stolovat?

M: To nevím, nad tím jsem ještě nepřemýšlel.

T: Aha, aha. A co věci do práce?

M: Do práce? Jaké práce?

T: No do práce, kam chodíte.

M: Já pracuji sám. Oddávám se doma sám okolnímu světu.

T: A kdo platí gáži?

M (zachmuřeně): Můj otec. Splácí tak dluh za svou absenci v mém dětství.

T (nepřesvědčivě): Aha, aha.

M: Ale jednou, jednou když mi bylo osmnáct, tak jsem byl na brigádě.

T: Aha, aha (modernímu člověkovi je už nejmíň k čtyřicítce).

T (po chvíli ticha): A co byste doporučil tedy ostatním? Lidem?

M: Víte, to je výborná otázka. Na to se mne nikdo nikdy neptá. Všichni pořád chtějí vědět, jakou barvu spoďárů mají zvolit k danému vzorku na tričku. Nikdo se neptá na můj světonázor. Tak především je nutné si uvědomit, že svět stvořila obrovská oliheň....


A tak dále a tak dále.

Je to tak přátelé, čím dál tím víc si tíživě uvědomuji svoji nemodernost.

Nákupy, péče o děti, jedno řve, druhé autínuje. Není to v očích okolné společnosti vůbec cool.

Tak snad že bych aspoň vyhodila pár věcí...

1 komentář:

  1. No a představte si, že je vám 21 jedna a připadáte si strašně moc nemoderní, protože v životě plánujete samé strašně málo cool věci jako se život vlastní prací a mít rodinu. Strašnééé. (jenže někdo tu práci holt udělat musí aby strašně cool lidi mohli v klidu snít o obří olihni (nemám nic proti lidem co se zabývají filosofií a vyšším věcmi, vůbec ne) jen si prostě připadám strašně neoriginálně:) Liduška

    OdpovědětVymazat