úterý, června 14, 2016

Perpetum

Jindřich leží a pozoruje mě.

Je to taková psychologická válka.

Jindra leží na hrací dece a kouká na mne a já koukám na něj.

Pak se obvykle někdo rozpláče a ten druhý ho jde utěšit.

Ale teď nejsme tak daleko, teď jsme u pozorování.

Jindra si sundává ponožku a něco jí smutně vypráví.

Kojeneckou řečí.

Zní to jako ebů-egů-eďůůůůů.... ebůůůůůů.....

Ponožka nereaguje.

Jindra se dopaluje.

Sundává si druhou ponožku a zahazuje ji.

Bohužel mu spadne přímo na obličej.

Jindra se vytočí a pláče.

Přicházím vyčinit zlým ponožkám.

Jindra si mě změří zlostným pohledem a zopakuje imperativně: eďůůůůů.

Asi nereaguju dostatečně. Jindra je rozloben.

Na znamení vzteku se zabaluje do hrací deky a je v ní kompletně zamotaný.

Z deky se ozývá žalostný pláč.

Vymotávám Jindru. Jindra sebou háže, že si chce lehnout na hrací deku.

Jindra si sundává ponožku...a .... smutně jí něco vypráví....

A takhle my si tady žijem....

1 komentář: