neděle, června 12, 2016

O parmezánu

Říkám tomu parmezánový paradox.

Situace stojí takto.

Zitisko nenávidí parmezán. A miluje špagety a různé jiné těstoviny.

Problém je, že většinou se dodávají v hotovém stavu posypané parmezánem.

A zde vzniká parmazánový paradox.

Mám neustále intervenovat a nutit svět, aby dodával špagety bez parmezánu??

Anebo mám zatlačit na Zitisko, aby snědlo špagety s parmezánem?

Mám neustále z okolního světa odstraňovat stopy parmezánu, aby byl svět zcela parmazán-free?

Protože svět parmezánu prostě není prost.

Anebo mám Zitínovi donekonečna vysvětlovat, že ostatní mají rádi špagety s parmezánem, a to tak dlouho, až si na to zvykne? S rizikem, že si na to nezvykne nikdy? A že bude otrávená a vzpruzená, že ji v životě věci netěší?

A se šikanou je to stejný.

Já, učitelé, asistent, všichni mohou napřít maximální úsilí, aby byl svět prost negativních interakci s ostatníma dětma.

Ale svět takový není.

Takže něco bude muset udělat i Zitisko.

I Zitisko bude muset ve světě jednou sníst svou porci parmazánu.

Takže přemýšlím, jak na to, aby se zvýšila Zitínova odolnost.

A jak nacvičit obyčejné, každodenní sociální interakce.

Jak pozdravit kamarády.

Jak se s nima bavit.

Snažím se, aby ty interakce nesmějí být negativní, zaměřené na to, co se nesmí.

To totiž Zitisko ví moc dobře, co se nesmí.

Ale neví, jak se to dělá, když se to smí.

O čem se s dětma bavit?

Jak zjistit, co někoho zajímá?

Taky jsme začaly zvyšovat odolnost chozením do děště a otužováním a takovýma těma běžnýma věcma.

Zitisko kupříkladu zjistilo, že se v dešti nerozpustí.

Stejně ke svému úžasu stále znovu a znovu zjišťuje, že ji v lese nesežral divoký hmyz.

Zvládla cestu do Prahy i z Prahy vlakem.

Nacvičujeme jízdu výtahem. Samotné Zitisko ve výtahu.

Tak snad Zitisko začne trochu ten parmezán tolerovat.

13 komentářů:

  1. Milá Julko, naprosto chápu, kam míří podstata příspěvku. Ale když od toho odhlédnu - mnoho lidí nemá rádo parmazán, protože má prostě takovou "divnou" chuť. Je bezva, že Italům parmazán fakt sedí. A že se šíří. Ale na druhou stranu... Můj muž například nejí olivy. Přesto má rád řeckou kuchyni. Vybere si buď něco bez nich a nebo přenechá olivy nám s dcerou. Chápu, že parmazán jen tak nepřenecháte... Nenašly by se už ale restaurace, kde vám ho přinesou zvlášť v mističce, ať si posypete sami...? Například. Jinak komfortní zónu rozšiřovat se mi jeví jako účelné a přeju vám mnoho zdaru!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano... já jsem se asi v tom příspěvku nevyjádřila přesně... mohu nesnášet parmezán... a nejíst ho... ale nemohu nutit celý svět, aby ho nejedl taky... nemůžu nutit rodiče, aby neustále zajišťovali "bezparmezánovost" všech špaget... a pokud chci bezparmezánový svět aspoň pro sebe, musím se holt naučit si o ten parmezán v mističce říct...

      Vymazat
  2. Milá Julie, opět jste otevřela téma důležité a náročné, a to nejen pro rodiče autistů, ale i pro samotné malé i dospělé autisty (a v jiných dimenzích též pro neurotypiky).

    Pokud jde o doslovnou interpretaci (tedy problematiku konzumace parmezánu a podobně chuťově výrazných jídel), tolerance různých chutí se může zlepšit v dospívání a dospělosti. Člověku prostě s věkem otupuje chuť. Aspoň u mě to tak bylo, dnes dokážu sníst mnohé potrvainy, které jsem v dětství pozřít nedokázala, protože mi jejich výrazné chutě a vůně vyvolávaly dávení (pozn. i to, co je pro dospělého člověka chuťově nevýrazné, může být pro dítě, a zvláště pro dítě s autismem, chuťově velmi bohaté a výrazné). Dnes jsou pro mě chuťově tak akorát a do přiměřeného množství se nemusím nutit, sním je s chutí.
    A kdyby k tomu nedošlo, myslím, že není dobré, aby se kdokoli nutil do jezení něčeho, z čeho se mu zvedá žaludek, jen proto, že to jedí všichni kolem.

    Pokud jde o přenesený význam ("parmezán" zastupuje jakoukoli obtížnou a nepříjemnou skutečnost nebo situaci), je sice dobré zvyšovat odolnost, hledat na všem to pozitivní, ale zároveň být, stejně jako např. při sportovním tréninku, opatrný na dávkování zátěže. Trénink je pro zvýšení (jakékoli) výkonnosti nezbytný, ale přetrénování vede místo ke zlepšení ke zhoršení a někdy i k poškození zdraví. A zejména pro autistu může být nesmírně energeticky náročné i to, co se "normálním" jeví jednoduché až nudné.
    U některých obtížných věcí, např. u zmiňované šikany, bych byla hodně opatrná na to, jak to Zitě podáte. Když jí totiž řeknete "Šikana patří k životu.", je možné, že si z toho vyvodí něco jako "Šikana musí být. -> Pokud mě nikdo nešikanuje, je to špatně.", případně i přeneseně "Pokud se cítím jakžtakž v pohodě, dělám něco špatně/něco je špatně/málo se snažím/jsem líná/apod.", což může vést k tomu, že bude i v dospělosti vyhledávat jen ty situace, v nichž pociťuje velký diskomfort (ne jen nepohodu která patří k životu, ale stav podstatné rozhozenosti, v němž ztrácí půdu pod nohama), a to vede většinou ke zmiňovanému "přetrénování". Mluvím z vlastní zkušenosti a nejde jen o přehnané nároky na sebe, ale i fyzické trestání.
    Také je nutné vědět, že i pokud Zita něco navenek dobře toleruje, nemusí to znamenat, že se v tom cítí OK a nestojí ji to síly. Může se stát, že náročné je to pro ni pořád stejně, pouze se naučila to neprojevovat. Proto je potřeba počítat s možnou autistickou krizí a jejími projevy, a také se zvýšenou únavností. Po "tréninku" musí přijít odpočinek, tak jako ve sportu.
    Samozřejmě, nadávkovat správně "trénink" je velmi obtížné, a to i pro nás dospělé autisty. Také většinou nevíme, kolik si toho "parmezánu" můžeme naložit, aby to mělo tréninkový význam a někam nás to posunulo, ale zároveň nám to nesebralo energii na týden dopředu, což pak budeme okolí těžko vysvětlovat (nikdo totiž neví, že jsme "trénovali").
    A nakonec: Je dobré, aby se Zita postupně naučila nastavit si zátěž sama a sama si své situace ošetřit tak, aby pro ni byly zátěžové tak akorát. Aby věděla nejen to, že má zkoušet jíst parmezán, ale také to, že může slušně a bez pozdějších výčitek svědomí požádat: "Bez parmezánu, prosím."

    OdpovědětVymazat
  3. Myslím, že jste to vyjádřila naprosto přesně a přesně tak jsem ten příspěvek myslela. Na jedné straně nechci Zitul vyrábět dyskomfort, na druhé straně svět jí ten dyskomfort prostě způsobuje a bude způsobovat... takže nějaký trénink prostě nutný je... a máme to přesně jak píšete, trénujeme a pak odpočíváme třeba v nějakém pěkném rituálku... nebo oblíbenou pohádkou.... nebo něčím, co důvěrně známe a nijak nás to nestresuje...

    A k tomu nucení do jídla - viz odpověď výše. Rozhodně nikdo nemá nikoho nutit jíst něco, co mu nechutná. Ale Zitul zase nemůže od nás očekávat, že automaticky zajistíme "bezparmezánovost" celého okolního světa a trestat nás za to, že okolní svět parmezán obsahuje...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak vás trestá?

      Vymazat
    2. Myslím, že to nemyslí jako trestání nás... asi jsem to nenapsala přesně... spíš to myslí jako trestání sebe... dnes strašná scéna u oběda, že je na špagetách trochu parmezánu. Navrhli jsme, že si Zitul parmezán dá na stranu a sní špagety, které parmezán neobsahují...nikdo ji nenutí jíst něco, co jí nechutná. Zitisko se začalo vztekat, poté plakat, poté opět vztekat, že chce jiné, bezparmezánové.

      Vymazat
    3. 1) PARMAZÁN: Když to vezmu podle sebe: Nikdo by mě nedonutil sníst krvavý prejt nebo prdelačku... párkrát mi to zkusili nabídnout, ale moje reakce byla jasná. Nikdo mě ale násilím tohle nenutil jíst. Tlusté maso mě vyloženě natahovalo, a protože to se občas na talíři objevilo, takže jsem pod stolem krmila našeho psa. Opět, nikdo mě silou nenutil. Ani jsem si to neuvědomila, ale jsem vděčná za to, že na mě nikdo netlačil. Za sebe doporučuju nenutit, když jí to nechutná. Ten vztek je možná bezmoc...Když se stane, že dostane špagety s parmazánem, tak by mohla aktivně pana číšníka či v jídelně poprosit, aby tam parmezán nebyl a požádat o výměnu. A úplně nejlépe, při objednávce jídla výslovně požádat na to aby tam kontaminace parmazánem nebyla. Prostě být aktivní dopředu. To by třeba Zituška mohla zkusit sama.

      2) NADÁVKY DĚTÍ: No a co se týká nadávek: mě hodně pomohlo uvědomit si, že ty nadávky nic neříkají o mě, ale ten člověk se sám ztrapní... jasně, chce to zatrhout a nenechat si to líbit... Nedávno mi jedna paní, se kterou jsem řešila problém řekla, že s debilem se bavit nebude... ten, který má vše na starosti řekl,... no ona je jednodušší, ale aspoň v sobě nic nedusí, hahaha... a řešení bylo takové, že si to nechce s nikým rozházet. Takže můj postoj: prostě ji ignoruju, protože nadávkami se prostě problémy nevyřeší a takové lidi ve svém blízkém okolí nechci.

      Vlastně jsem se vždycky setkala s nějakou nepříjemností: gympl, zaměstnání kolegyně i šéf a bylo důležité umět na to reagovat. Berte to prostě jako imunizaci a kategorizaci světa ... některé děti jsou prostě zlé a posmívají se: zrzavým, brýlatým, tlustým, ušatým ... My jsme jako děcka na sebe pokřikovali: "kdo to říká ten to je... na toho to pasuje, blééééé. A je fakt, že pokaždé se mi reagovalo snáz a lépe. Jasně, tohle je tahle kategorie lidí, a s těmi se prostě nedohodnu, takže to musím řešit jinak.

      Tak zdravím a dejte vědět jak jste pokročily s parmezánovým nástupem. :-)

      Jarka

      Vymazat
    4. Ano, souhlasím s tím, že ten vztek je možná bezmoc, bezradnost z toho, že si před parmezánem nemůže být jistá ani doma, kde by měla být v bezpečí. Rozhodně nejde o snahu někoho potrestat nebo zakazovat rodičům konzumaci parmezánu.

      Vymazat
  4. Aha, něco takového jsem čekala. Podle mě se bojí, že se jí nepodaří parmezán dokonale oddělit. Nebo jí vadí i aroma parmezánu a nedělá jí dobře, když ho má přímo u nosu. Nebo se bojí nechat na talíři nedojedené jídlo, to se přece nesmí. Mně je taky dodnes nepříjemné říct třeba na návštěvě, že nesním nabídnuté jídlo např. proto, že je smažené nebo obsahuje uzeniny. Ale pro své dobro to udělám, aby mi nebylo zle. Vím, že bych mohla ochutnat jedno nebo dvě sousta, to by mi asi nic neudělalo, ale přijde mi lepší nechat jídlo celé a netknuté, než rozhrabané.
    Asi bych zkusila naučit Zitu, že si musí požádat předem. A pokud se bojí, tak pořád opakovat, že může, že je to v pořádku, že slušnou žádost většina lidí respektuje, že i ostatní to dělají, že se potom ani jí ani nikomu jinému nic zlého nestane....

    OdpovědětVymazat
  5. Šikana a negativní interakce není to samé. Negativní interakce je ten parmezán, který má maminka ráda , ale já ne. Je to, když mi například spolužák řekne, že se mu nelíbí můj svetr. Šikana je kvalitativně někde jinde a není nikdy neutrální a nikdy není OK. Člověk se musí umět vyrovnat jak s s negativní interakci, tak se šikanou, ale měl by je umět rozlišit.
    Vendula

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já souhlasím. Zodpovědnost za řešení celé situace rozhodně nelze hodit na šikanované dítě v tom smyslu, že má být odolnější. Šikana je jev, který přesahuje schopnost oběti si pomoci sám a musí se rozhodně řešit systémově. Na druhou stranu ale existuje řada jemnějších situací, kdy si sám pomoci mohu, a o ty nám jde... ale máte pravdu, je třeba umět rozpoznat, co je co a taky to Zitul učíme.

      Vymazat
    2. Ze své zkušenosti můžu říci, že kdykoliv jsem signály výpadů ignorovala - nedovedla jsem si představit konfrontaci - tak to narůstalo. A vždycky jsem musela něco udělat, abych té situaci zamezila. Jeden spolužák mě zesměšňoval, vždycky když byl ve skupince holek,a šli za mnou, za zády...když jsem se otočila, dělali, že nic... instinktivně jsem věděla, že je li ve skupince, nemám šanci, takže jsem si ho vyčíhala, když byl sám a řekla mu, ať mi tedy řekně kde má se mnou problém přímo do očí. Řekl, že problém nemá, takže jsem mu řekla, že tyhle zesměšňovačky přestanou, a on na to řekl jen: "ano". A byl klid. V tu chvíli jsem o ničem nepochybovala. Bylo to moje první setkání s tímhle a bylo mi 15, a nepochybovala jsem o sobě. Šikanéři jsou prostě zbabělí sráči, a vyplatí se jim otravovat děti, které nereagují, tam mají ten požitek, takže jim to chce ukázat, že zas tak nepochodí. Při jakékoliv nadávce a výsměchu říci: Fajn, zopakuješ mi to před mámou, učitelkou, asistentkou, Honzou a hned jdu pro .... kohokoliv kdo je v okolí.
      Jarka

      Vymazat
  6. Neumím odhadnout, do jaké míry to pro Vás (vás) bude přínosné, ale možná by to bylo pro Zitisko zajímavé - nasdílím vzpomínku ze svého dětství.

    Když jsem byla malá, silně se mi nezamlouvalo, jak se na talíři mísí jednotlivé součásti pokrmu. Jak se výše zmínila Chemička, i mým chuťovým pohárkům se i nenápadné chutě (např. vařeného masa, hrášku, ...) jevily poněkud výrazně. A jak se na tom talíři mísily, a všechno dostávalo chuť všeho (do brambor natekla šťáva z masa, maso vonělo zeleninou atd.), bylo mi z toho úplně obyčejně blivno.

    Řešení se objevilo ve chvíli, kdy se jakási rodinná známá, která o tomto mém problému neměla ani potuchy, vrátila z dovolené. Přivezla mi totiž náhodný dárek, a sice talíř. Ona mi ho vezla proto, že na něm byl Mickey Mouse (a po obvodu abeceda, to se mi líbilo ještě víc než myšák), ale zásadní bylo, že tento plastový a kýčovitý kus nádobí měl jednotlivé "komůrky" - všechny součásti porce tedy byly oddělené.

    Opět - jak výše psala Chemička - časem i mé pohárky otupěly, a běžné talíře (tedy i smísené chutě) mi přestaly vadit. Ale v tom přecitlivělém období mi to pomohlo (a taky jsem se těšila na obrázky na dně, tak jsem poctivě dojídala). Dodnes však musím mít (například) otočený talíř tak, aby příloha byla na pravé straně.

    Pro ilustraci přikládám náhodný výsledek z Googlu (a jsou na něm traktůrky a bagry, to by se Zi mohlo potenciálně líbit): http://www.zivothrou.cz/obchudek/pro-deti-tyrrell-katz/detske-talirky/sort-390-detsky-deleny-talir-pracovni-stroje

    Zdravím Vás (vás), a přeji mnoho sil v boji proti tomu "druhému" parmezánu... Moc na Zitu myslím.

    OdpovědětVymazat