pátek, května 13, 2016

Regionální žena

Regionální žena včera absolvovala regionální předávání.

Regionální žena se zaradovala, že si udělá výlet do Mikulova, ovšem posléze se hlouběji zamyslela a uvědomila si, že do Mikulova budou muset i obě děti - vzhledem k tomu, že jedno je stále kojené a druhé by bylo smutné, kdyby jelo jen to kojené. Taky samozřejmě bude muset jet někdo, kdo děti pohlídá, aby předávání diplomu regionální ženě viděl alespoň jeden člověk z rodiny, tedy Honza, který mne tam přihlásil. Zkrátka od počátku bylo zcela jasné, že to bude příšerná anabáze, což se také potvrdilo.

Cesta do Mikulova proběhla báječně. Vzhledem k tomu, že na cestu do Mikulova nám v nabitém programu zbývalo přesně asi dvacet minut, stihlo se v naprostém klidu, pohodě a zenové vyrovnanosti vše včetně tankování, napájení dětí, klidnění vzteklého Jindřicha, a vysvětlování, co je to raketový dort, protože ten si Zitisko přeje k narozeninám. Taky se rozhodně nikdo s nikým nepohádal a rozhodně nikdo nikoho neobviňoval, že se zdržel koupí kabelky, úplně zbytečné, protože NĚKDO MÁ PLNOU SKŘÍN KABELEK, a proto se to teď všechno nestíhá, ani nebyl řidič pro změnu obviněn, že zvolil blbou trasu přes Brno, kde byla na semaforech pořád červená.

Nene, nic takového. Hrála harfa a svítilo slunce.

Z vlastní předávací ceremonie si mnoho nepamatuju. Zejména proto, že se Jindřich neustále kojil, takže jsem tam téměř nebyla přítomna. Ozvláště mne potěšil zpěv Andrey Kalivodové, který jsem poslouchala v překrásných večerních šatech na chodbě před sálem, v náručí třímajíc rozdováděného hladového Jindřicha s mlaskáním vyžadujícího svou porci. Pak jsem pochopila, že budu muset říct krátkou děkovnou řeč, a to byl konec, vážení.

V hlavě mi totiž naskočila opice s činelem a místo myšlenek jenom bouchala do činelu. Taky se tam objevil na chvíli Woody Allen a poradil mi pár fíglů, jak se chovat, abych opravdu zapůsobila, což se mi myslím povedlo.

Rozhovor s Woody Allenem v hlavě vypadal asi takto.

Rozhovor s milou paní v předsálí.

Paní (neznámá): Chtěla bych vám pogratulovat.

Já (Woody): Kdo? Kde?

Paní: K té ceně myslím.

Já: Ano, ano. Ceně.

Paní: A taky máte krásné šaty!

Já: ááááá

Paní se mile usmívá.

Já: To ne já! Nenene! To mi vybral Honza! Chápete, já s těmi šaty... no vždycky si vyberu nějaké strašlivé... rozumíte... potřebuji MUŽE!!! aby mi je vybral... hezké...že... jakože ne, že by muž jakože musel vybírat šaty... to ženy jistě zvládnou... když mohou létat do vesmíru... že... některé... aspoň myslím... nebo ne??... ne, myslím, že to zvládnou... znávala jsem jednu ženu... a ta si uměla skvěle... vybrat šaty!!! Že???

Paní s vytřeštěným zrakem odchází.

No. Tak asi tak jsme se měli.

Z přívětivého banketu taky nic nebylo, protože jsem se nejdřív snažila zajistit co nejméně autism-non-friendly potraviny, což se mi nepodařilo, poté jsem hučela do Zitiska, aby snědlo alespoň tiramisu, ale Zitínovi vstoupily do očí slzy, že tiramisu obsahuje KÁVU, tak říkám, že toto tiramisu žádnou kávu neobsahuje, což byla pravda, ale Zitisko vzlykalo, že PAK TO NENÍ ŽÁDNÝ TIRAMISU, MAMI, PAK JE TO VANILKOVÝ PUDING a já chci řízek, mami. Poté jsem si na talířku přinesla výběr sýrů a bramborových placiček, Jindříšek se mi pozvracel do výstřihu (opravdu), talířek s jídlem jsem dekorativně umístila na stůl a opustili jsme sál směr Brno.

Myslím, že to byla dokonalá alegorie toho, jak Ženy regionů žijí.

Honza i Zitisko byli cestou domů spokojeni, že se dobře najedli, Jindříšek byl spokojen a nakojen a mně se v noci zdálo... o těch placičkách, co tam zůstaly na stole.



2 komentáře:

  1. :D achjo achjo nemáte to lehké! Ale věřte, ze hodne podobně zijou i ženy, co nejsou ženami regionu. jeste jednou gratuluji :).

    OdpovědětVymazat
  2. :D Víte, jak se říká, že nejvíc pobaví "neštěstí" druhých? JE to Pravda :) PS: dnes už jen marně vzpomínám, jak a kolik věcí jsem vlastně zvládala a - s odstupem času - jsou z toho příjemné rodinné historky - tmeliče rodinky.

    OdpovědětVymazat