úterý, května 31, 2016

Patříš do prasečí školy

Sedíme na pohovce všichni tři a Jindra se plazí po zemi.

Nacvičujeme se Zitínem sebeobranu.

Verbální sebeobranu.

Když mi někdo řekne, že jsem blbeček, co mu na to říct nazpátek.

Myslím, že tato situace se v mém životě karmicky vrací, tedy ne, že by se mnou bylo nacvičováno, ale že prostě sebeobrana je fakt můj problém a tudíž Zitisko se opravdu, ale opravdu toto nemohlo naučit ode mne.

Moje sebeobrana totiž vypadá asi takto.

Agresor: Váš výzkum je na nic.
Já: ééééééé
Agresor: No tak se na to podívejte... dyť je to blbost.
Já: Ale.... ale já.... ne.... to ... ale .... ne!!!???
Agresor: Nejlepší by bylo, rovnou toho nechat.
Já: Ano. Máte pravdu. Nechat toho. Všeho. Rovnou.
Agresor: Že? No aspoň, že se na tom shodneme.
Já: Děkuji, děkuji. Děkuji, že jsem vás stála váš drahocenný čas, který jste právě vyplýtval přemýšlením o mém debilním výzkumu. Promiňte.

Ano, tak přesně to vypadá.

Proto jsem na nácvik sebeobrany, nutného to opatření proti šikaně, povolala Honzu.

Zitínovi jsme určili roli toho agresora, či jak to nazvat.

A Honza je jakože Zituška.

Rozhovor vypadá následovně.

Zitisko: Jsi hnusný autista. Máš autistický obličej.
Honza: Máš prasečí obličej.
Zitisko: Jsi postižený.
Honza: Ty jsi čuně.
Zitisko: Patříš do autistické školy!
Honza: A ty patříš do prasečí školy.
Konec rozhovoru.
Na to, že patříte do prasečí školy, nemáte co říci.

Já vím, já vím.

Není to korektní.

Ale je to účinné!!!!

Zitisko se jalo vymýšlet všechny možné zvířecí školy, které by mohly působit alespoň vzdáleně hanlivě.

A začalo se šíleně smát.

Představa zlých dětí v prasečím chlívku, jak se učí prasečí abecedu, Zitína pobavila.

A já jsem také pokročila.

Když jsem dnes obdržela opravdu velmi, velmi nepříjemný pracovní hovor, říkala jsem si v duchu: "patříš... patříš... do prasečí školy!". A začala jsem se v duchu smát.

Přátelé, a pokud máte nějaké užitečné tipy, jak se vyrovnávat s útočícími dětmi, tak sem s nimi, myslím, že spousta čtenářů si ráda přečte v diskuzi, jak to mají ostatní....

9 komentářů:

  1. Náš mladej (1.tř.) řek ve škole spolužákovi: Přestaň mě devastovat, nebo tě eliminuju !! Agresor se teda moc nepolekal, spíš měl o důvod víc se posmívat. No jo no - nebudu předstírat, že mi to nevadí, vadí mi to strašně, a taky moc nevím, jak z toho ven. Nácvik verbální sebeobrany jsme teda ještě nezkoušeli. Ale prasečí škola je super :-) A´t žije !!!
    zdravím,
    Monika

    OdpovědětVymazat
  2. Vždycky když čtu o šikaně, zatřesu se. Na druhou stranu je dobře, že jste našli příčinu Zitina problémového chování.
    Na výroky typu "Jsi blbeček!" bych zkusila průpovídku, kterou používali moji spolužáci na ZŠ: "Kdo to říká, ten to je, na toho to pasuje." s vysvětlením významu (ve věku Zity jsem totiž nechápala, co se tím myslí, a taky proto jsem se tuto větu nenaučila používat). Za mého dětství ji používaly snad všechny děti a většinou i fungovala, ale nevím, zda platí i dnes. Bohužel se asi nedá použít na výrok "Jsi autista!ů použitý ve smyslu nadávky.
    Jinak mohu přispět jen pokusem o verbální sebeobranu, u kterého nevím, zda se podařil (stal se v 5. třídě ZŠ):

    Spolužačka mi při hodině bere pomůcky a říká, že jsem zlodějka.
    Já (inspirována nedávno probranou kapitolou z prvouky o rodině): "Nemáš výchovu!"
    Spolužačka: "Po škole tě zabiju!"
    Mlčím a přemýšlím, zda příslušný akt provede nožem nebo kamenem. A říkám si, že jsem zlá, hnusná a ošklivá a že se nemůžu divit, že se se mnou nikdo nebaví.
    Spolužačka mlčí, otáčí se a mračí se.
    Do konce hodiny mám klid. Poté šikana pokračuje v nezměněné podobě dál.

    To je jediný pokus o verbální sebeobranu, na který si vzpomínám, jinak jsem se bránila spíš ručně, což někdy vyvolalo výsměch a jindy bolestné kvílení agresora. Dlouhodobě nepomohlo nikdy nic, snad jen některé to časem přestalo bavit. Trvale jsem se šikany zbavila až "útěkem" na osmileté gymnázium.

    Nevím, jak vysvětlit autistovi, proč se ty "správné", "hodné", "nepostižené" neurotypické děti, z nichž si má brát příklad, k nimž se má chovat vždy hezky a kamarádit s nimi, chovají tak jak se chovají. Mně často dospělí říkali, že každé takové chování je "jen ze srandy" a já se pak cítila provinile za to, že se mi "sranda" někdy nelíbí nebo ji jen nechápu, a v daných situacích jsem se nuceně smála.

    Ať se to vyřeší co nejdřív, Zitu a vás taky to musí stát spoustu sil.

    OdpovědětVymazat
  3. Mě rodiče naučili odpověď ve smyslu "Já mám nemoc a s tou se léčím, ale ty jsi blbej/zlej a to se vyléčit nedá!"
    Nepamatuju si, že bych ji někdy reálně použila, ale nějak mě uklidňovalo, že mám na případné útoky odpověď. A hlavně jsem tomu uvěřila - že ten druhý to má horší a je to vlastně chudák, protože má potřebu útočit a já ji nemám.
    Jer to srozumitelné? snad jo :)
    držím palce
    Klára

    OdpovědětVymazat
  4. Na to jak se bránit radu nemám, ale chtěla bych Vám napsat jen něco k tomu osmiletému gymnáziu co v předchozí odpovědi zmínila chemička. Dcera letos maturovala a při rozlučkovém večírku ji jedna profesorka vyprávěla, že ona má nejraději studenty z osmiletých tříd, že jsou to většinou třídy složené právě z žáků, kteří se na základkách něčím vymykají a nezřídka bývají obětmi šikany a přesto a právě proto u nich pak na gymnáziu šikana skoro není a dokážou se respektovat. Dcera měla ve třídě i autistu a tak na potvrzení slov oné profesorky mi vyprávěla, jak v prvním ročníku onen chlapec při nezvládání vzteku se o přestávce musel uvolnit tím, že za lavicemi bušil v leže do země a nadával a že oni jako třída to respektovali a na dotazy jiných jen vždy odvětili "on to tak prostě má", nikdy ho z kolektivu nevyčlenili. Takže pokud se budete u Zitulky rozhodovat jestli ji na osmileté gymnázium v budoucnu dát, tak třeba Vám toto pomůže při rozhodování. Mějte se. Jiřina

    OdpovědětVymazat
  5. Na spoustu menších agresorů stačí prosté: "No a?"

    Dialog:
    "Jsi blbej autista!"
    "No a?"
    "Patříš do autistické školy!"
    "A?"
    ....
    Ten arzenál prostě dojde, někdo to vzdá po druhé urážce, někdo jich zná víc, ale prostě dřív nebo později dojde. Protivník se živí z našich odpovědí, když je nedostává, je značně frustrován.

    S dcerou jsme se dobraly toho, že jí pomáhá si představit, jak stojím za ní, ona se o mne v duchu opírá a já říkám tomu agresorovi něco moc hnusného. To jí stačí.

    A moje strategie na hnusné pracovní pohovory: Představit si toho člověka, jak se mu chce čůrat a má plné ruce věcí a klíče a tašku s nákupem a třicet vajec a porcelánového slona a vysoké podpatky... to vždycky zabere a pomůže vše zvládnout v pohodě a s úsměvem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. tak to je super, tohle využiju i já :-) Jarka

      Vymazat
  6. dobrý den Julie, děti zatím nemám, ale vlastní zkušenost ano. Základka, gympl, spolupracovnice či nadřízený. Čím víc jsem nereagovala, tím víc se to rozjelo. Vzali jste to za správný konec. Odpovědi nemusí být logické a netřeba reagovat na to co dotyčný řekne. Stačí: neotravuj, vypadni, případně daný problém říci asistnentce či paní učitelce. Řekněte Zitušce, že když někdo na někoho ukazuje prstem, tak kampak míří ty ostatní ... na něj... to on o sobě vykřikuje do světa, že je blbeček...
    No a malý příklad pro Vás: nadřízený chodil všude na porady pozdě. Pravidelně. Takže když jsem k němu s kolegou měla jít na jednání, šli jsme taky později (kolega něco dodělával, čekala jsem na něj). náhle se přiřítil onen nadřízený s brunátným obličejem a klepal si na hodinky se slovy: je 5h a 5 minut... a ty významné pohledy... jéje... s úsměvem jsem odpověděla a nadšeně: no a my máme schůzku v pět, že ... :-) Ideální na "passive agressive" typy které naznačují :-) Zdravím. Jarka

    OdpovědětVymazat
  7. Já jsem vždycky hrozně řešila situaci na pískovišti, když přijde dítě, rozšlape vašemu dítku bábovičky a praští ho kyblíčkem po hlavě. Už si nepamatuji, jak jsem synky nabádala, aby reagovali, ale asi jsem chtěla, aby se nad to povznesli a nesnižovali se na úroveň agresorů. Ale bohužel pravda je taková, že na hrubý pytel zabírá nejlépe hrubá záplata a protože agresoři jsou většinou srabi, co si potřebují zvýšit sebevědomí, tak se polekají celkem snadno. Je to o sebevědomí. Zita do školy patří, obličej máme každý nějaký, nemá se naprosto za co stydět. Stydět se má agresor, protože nemá ve škole terorizovat spolužáky. Pokud je rozumná učitelka, může taky k dětem obecně promluvit, ale musí mít na šikanu vyhraněný názor. Takže pokud jde o sebeobranu, souhlasím s prasečím obličejem a prasečí školou. Nemají si začínat!
    Vendula

    OdpovědětVymazat
  8. Dcére som vysvetlila, že ako asi funguje jej mozog, ďalej ako u cukrovkárov chýba enzým a čo sa deje... atď ...u ľudí a detí, čo ju neprijímali a robili jej zle, sme hovorili o ,,postihu srdca,, a ako asi prebieha, večšinou deti, ktoré mali drezúru, neslobodu, neboli schopné prijímať inakosť,terorizovali v škole, od prípadu k prípadu sme vystopovali ich ,,cestičky,, do ich slabosti..
    Vciťovanie jej pomáhalo vidieť ,,teroristov,, cez slabinu!
    Keď bola na druhom stupni a terapeut si bol pohovoriť s Nadinou učiteľkou, ktorá ju terorizovala, vysvetliť jej čo a ako, no ona to neprijala...potom mi povedal ,,vaša Naďa je človek, ale o učiteľke to nemôžem povedať,, tiež konštatoval ,,poruchu srdca,,.
    No, v tých situáciach šikany nebola schopná asertivity, taktiky...
    V Želaroch bolo to dievčatko, čo bolo šikanované preto, že bola ľaváčka Žeňa, tiež ju oslobodila veta ,,Co na tom?,, keď jej ju povedala rehoľná sestra v nemocnici...

    OdpovědětVymazat