sobota, května 07, 2016

Niobé

Ze všech antických příběhů mi již od dětství tento přijde nejstrašnější.

Ve zkratce. Niobé je dcerou krále Tantala. Má šťastné manželství, ze kterého se narodí sedm synů a sedm dcer. Niobé je na potomstvo patřičně hrdá, a proto se neustále někde chvástá úspěchy dětiček. Nezná míru a začne urážet bohyni Létó, která má jenom dvě děti (Apolóna a Artemis). Vyhemzává ve smyslu, že ona má dětí víc a lepších.

Létó si stěžuje svým dvěma dětem, kteří jsou ... bohové. A jako bohové se rozhodnou celou situaci pořešit - postupně vyvraždí všechny děti. Tedy v některých verzích prý zůstane ušetřen jeden syn a jedna dcera - aby Niobé měla "stejně" jako v jejích očích neschopná Létó.

Ale celkově je převládající konsensus, že děti zemřely všecky.

Niobé se posléze promění v kámen ronící slzy.

Tak.

Co z toho plyne?

Nechvástejte se dětmi.

Neurážejte bezdětné či méně dětné osoby.

Na Niobé si vzpomenu v průměru tak desetkrát denně.

Vždycky, když mám chuť se pořádně pochlubit dětičkami.

Hned si na to vzpomenu a chuť mne přejde.

Třeba včera.

Seděla jsem v kavárně. Zitisko pojídalo veganský dortík a Jindra se kojil.

Jindra se kojil samozřejmě neviditelně, ale stejně mne zpozorovala paní u protějšího stolu.

Taková osmdesátiletá diva.

Nesmírně udržovaná dáma na 10cm podpatcích, která měla jistojistě lepší postavu než já.

Vypadala jako stará nějaká strašně slavná herečka.

No nic.

Paní mne upřeně pozorovala.

Poté vyrazila ke mně.

Polil mne studený pot, protože ve své paranoidní mysli jsem ihned vytvořila koncept, že paní mi jde vynadat, abych nekojila na veřejnosti, že to se nesluší. Na svou obranu mohu říct, že se mi to už párkrát stalo, takže paranoia je opodstatněná.

Paní přišla a povídá: "Jen jsem vám chtěla říct, že máte.... krásné děti!".

A mne hned v hlavě naskočila ta Niobé.

Tak říkám potichu, že moc děkuju, že to jaksi není moje zásluha (protože není).

A bylo mi nepříjemně, protože nechci děti producírovat před jinýma lidma pro své mateřské potěšení.

Paní se usmála, políbila Jindru na obě nožičky a na svých vysokých podpatcích odplula.

A já si pořád říkám - nechlubit se, nechlubit se.

Být rád. To úplně stačí.

8 komentářů:

  1. Ale ja mám niekedy takú chuť (po tej vydarenej integrácii a inklúzii) sa pochváliť tou krásou ich života, ich krásou!!!
    Sa nadmem :-)

    OdpovědětVymazat
  2. To jsem ještě od žádné "mamky" neslyšle.a To je moc hezký skromný a trochu zvláštní dohromady.

    OdpovědětVymazat
  3. To je zajímavé. Já bych asi i zde byla spíše pro pravidlo Všeho s mírou. Myslím, že je důležité, aby děti slyšely i tuto chválu, kdy o nich mluvíme s vnějším světem, mimo rodinu. U nás doma jsem často slýchala o tom, jak jsou ostatní chytří/šikovní/krásní, ale pochval na mnou osobu moc nebylo (přestože si určitě rodiče toto mysleli, jak mi i později potvrdili), protože se to bralo jako samozřejmost. Mám za to, že by mi to bývalo pomohlo být trochu sebejistější. Nyní se dost musím snažit, abych úspěchy vlastních dětí při rozhovorech s ostatními nesnižovala jako něco "ále, to zas tak o moc nejde", ale spíše reagovala ve smyslu, že mám radost, jak jim to jde/sluší/atd. Je to možná o stupínek více, než když to říkáme dětem jen tak mezi čtyřma očima. Myslím, že se tady o něčem podobném psalo v diskuzi. Ale jak jsem již napsala, určitě všeho s mírou :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máte pravdu. Já jsem se kolikrát přistihla, že opravdu pochvalu mířenou na děti "snižuju", ale ne proto, že bych jim ji nepřála, nebo na ně nebyla patřičně hrdá, ale protože se bojím, že hrdost je prvním krokem k tomu o děti přijít viz Niobé, nevím, jak to říct... ale je asi moc důležité to vnímat ze druhé strany, ze strany těch dětí... zdravím, J.

      Vymazat
  4. Fakt dobře napsané, ten příběh o Niobé jsem znala, ale nikdy mě v těchto souvislostech nevyvstal - asi proto, že jsem to četla v době, kdy jsem ještě žádné děti neměla. Ale myšlenky podobné těm Vašim, samozřejmě mívám. My máme dvě holky, které jsou - no - jsou fakt šikovné. Člověk by se rád pochlubil a asi to i někdy dělám. Pak máme chlapce, který je Asperger. Ten rozdíl - mezi dcerami a synem - je opravdu markantní. A já jsem to schopna i přiznat / máme doma to i to. Ale hrozně těžko nesu, když to komentuje někdo jinej (oni mají ty holky takové šikovné a ten hošík....) To bych řvala, protože "ten hošík" poměřováno mírou pokroku a zlepšováním se v čase - je daleko šikovnější, než ty holky. Svádí mně to pak vysvětlovat - podívejte on dlouhou dobu vůbec ani nemluvil, ani nám nerozumněl a teď už sám čte a píše..... Je to těžký - někdy si říkám, ať si ostatní klidně hodnotí moje děti, ale já to snad ani nechci/nepotřebuju slyšet.
    Mějte se hezky,
    Monika

    OdpovědětVymazat
  5. Chválit děti je určitě důležité, sem tam klidně i před lidmi, ale rodiče, kteří své ratolesti neustále vynášejí do nebes před celým světem jim, myslím, v praxi spíše škodí.
    Lída

    OdpovědětVymazat
  6. Tak jsem o tom přemýšlela. Vážně, dlouho. Můj názor - nesnažíme se vlastně vychovat děti tak, abychom na ně mohli být pyšní? Nemuseli se za ně stydět? Učíme je lézt přes překážky, vyhýbat se špatnému, najít si svoje místo. Že jsou krásné opravdu není naše zásluha. Ale na tom, jací jsou "člověkové" svůj podíl máme. Dokonce si myslím, že "pyšnit se" úspěchy našich (jiných) dětí je třeba. Docela mě štve, když je rodiče radši nechávají "v koutě", i když ony si to mnohdy nezaslouží. Nejsou horší, jsou jiní. Co máme jakožto normálové vrozené, přirozené, ony si těžko vybojovávají.Takže - jsem pyšná na svoje děti - a ráda jim to říkám. Ať je moderní chválit nebo nechválit (nevím, co frčí teď, často se to mění). Nebudu poslouchat rady bezdětných (protože, kupodivu, ti ví nejlépe co a jak - čímž neříkám, že je budu urážet, ačkoli mnozí z nich se dokonce pyšní zase tím, jak se životem vyčvachtali, když děti nemají?!). Zaslouží si moji úctu a respekt - a kdo jiný by je měl "postrčit", když ne já? :) PS:V jedné z verzí se píše, že se původně pustila do "neviditelných" bohů - a co je to za bohy, když nechají pro uraženou ješitnost zemřít malé děti?

    OdpovědětVymazat
  7. Je rozdiel byť hrdý a byť pyšný na dieťa!!!

    OdpovědětVymazat