úterý, května 03, 2016

Nejlepší rady

Píšou mi lidi, že čtou blog a že mají autidítě a že jsou moc rádi za (mírně) pozitivní výhled.

Tak si říkám, že přichází čas se podělit o nejlepší moudra vztahující se k autismu, kterých se mi dostalo.

Takže zaprvé.

Vynikající rada, kterou jsem dostala, bylo zenové Filipovo doporučení "změna je rituál". Ano, pokud se auti dítě navykne na to, že vše je neměnné, tak pak trvá na tom, aby vše neměnné i zůstalo. Filip je naproti tomu toho názoru, že pokud se autíkům od malička vštěpuje, že ta změna, to je právě ta stabilita, protože jestliže je něco v životě jisté, tak to, že se vše neustále proměňuje. Strašně moc často na toto doporučení myslím a domnívám se, že je to jedna z nejlepších rad, co mi kdo kdy dal. Ano, jestli je v životě něco konstantní, tak je to změna, a pokud to jako autičlověk takto vezmu, tak mne změna nebude vzrušovat, protože vím, že je to jenom projev konstantní tendence světa se proměňovat.

Druhou naprosto vynikající radu jsem dostala před nedávnem od svého psychologa.

Můj psycholog je moudrý muž a o životě se Zitínem toho ví opravdu hodně, neboť to do něj neustále hustím. A dal mi velmi jednoduchou, přímo zenovou radu, ať dělám se Zitínem věci, které baví (mne). Ano. Pokaždé, když jdeme vystřihovat nebo něco lepit, tak se ptám sama sebe, baví to i mne? Protože já nejsem pasivní element v celém procesu, který musí pouze hlídat, aby si Zitisko nezapíchlo do oka nůžky a neprobodlo se špendlíkem. Já jsem taky člověk a taky mám právo na zábavu a to je něco, co by se rodičům autidětí mělo neustále vštěpovat. Opravdu neustále. Zábava je výborná prevence vyhoření, vlastně jakási jeho kontradikce. Takže jsme některé aktivity opustily a začaly dělat to, co baví mne, například jsem se roky chtěla naučit origami, tak jsme si koupily se Zitul knížku a skládáme origami, čistě pro potěchu mé osoby a Zitína to baví taky, takže spokojení jsou všichni. I Jindra, který pak dostává origami výtvory k použití.

Další výborný postřeh pro autilidi napsala před chvílí Chemička do diskuze pod předposlední příspěvěk. Ano, myslím, že auti lidem obecně nepomáhají nějaké šílené psychologické rozbory jejich emocí. Ze zkušeností se Zitul vím, že lepší je emoci vzít na vědomí, nijak ji nezlehčovat, ale ani neprodlužovat, nevysmívat se jí, ale zase ji nezdůrazňovat. Myslím, že je to hodně o tom, že rodiče mají přirozenou tendenci vnímat pláč dítěte jako vlastní selhání ("dítě je nešťastné, jsem špatný rodič") a chtějí přirozeně zjistit, kde vznikla chyba. Stojí mne to hodně úsilí, ale postupně docházím k poznání, že to není úplně dobrej postup. Dítko často brečí i z jiných příčin, než že by bylo nespokojeno s rodičovským pojímáním vesmíru. Brečí, protože je přetažené, brečí, protože v jídelně byl blbý oběd a nenaobědvalo se dostatečně a nedokáže si uvědomit, že má hlad, ale není mu dobře. Brečí ze senzorického přetížení. A úkolem rodiče je v klidu ukonejšit, potěšit. Ale sáhodlouhé rýpání se v příčinách je často kontraproduktivní a situaci zhoršuje. To říkám sebekriticky, protože já rýpání miluju a s oblibou se mu věnuju. Zajímavé je, že čím méně pátrám po příčinách emocí a různých breakdownů, tím více má Zitul přirozenou tendenci se mi svěřit. Ano, lidé se u výslechů obvykle dobrovolně a nadšeně nesvěřují.

Největší moudro ovšem pochází od samotné Zitul.

Zitul nedávno začala trousit taoistická moudra. Např. pozoruhodné "nic není náhoda". Ano, věřím tomu. Nic není náhoda. Dnes mi například řekla: "Nic není náhoda, maminko. Ani autismus není náhoda". Není. A co je zdrojem tohoto poznání? No.... jak bych... no prostě... film.. Kungfu panda 2...





4 komentáře:

  1. "Lidé se u výslechů obvykle dobrovolně a nadšeně nesvěřují."
    Přesně tak, a platí to nejen pro svěřování se rodičům, ale i dalšám lidem, hlavně učitelům a spolužákům. Mimo rodinu je to, myslím, ještě naléhavější, jednak proto, že autidítě se i v dobrém školním kolektivu přece jen necítí tak bezpečně jako doma a také proto, že učitelé a spolužáci dokáží připravit mnohem tvrdší a rafinovanější výslech než rodiče.
    Myslím, že toto pravidlo o nevyslýchání platí pro komunikaci s kýmkoli, stejně jako mnoho dalších postupů, které se popisují jako vhodné pro zacházení s autistou. Nejlépe to vyjádřila jedna malířka s Aspergerovým syndromem, která řekla doslova: "Lidi jako já nepotřebují falešnej soucit, potřebují normální, obyčejnou lidskost, upřímné opravdové slovo, potkávat lidi, kteří mají charakter." A to platí pro kohokoli.

    "Nic není náhoda, maminko. Ani autismus není náhoda"
    Souhlasím :-) a dodala bych, že náhoda není ani, když autista potká autistu, což mimochodem může (pokud si ti dva "sednou") přispět k tomu, že se oba necítí tak moc "jiní".

    OdpovědětVymazat
  2. To s tím brečením... to platí nejen pro auti děti, ale pro všechny. Kdysi mi bylo nějak divně, ani nevím proč a tak jsem se mrněla a byla jsem vznětlivá a empatický pečující manžel kolem mne brousil a furt se ptal, co může být lepší a v čem dělá chybu.
    "Nevim! Sakra! V ničem! Ve všem! Nic! Tydle votázky blbý! Celej tendle svět, sakra!"

    Když se moje děti mrní, vždycky si na to vzpomenu. Jak mne ze všeho nejvíc štvala ta péče.
    Prostě se něco uvnitř děje, nevíme nikdo přesně co, navenek se to projeví pláčem, vznětlivostí, vztekem, výbuchem... a není to chyba matky, výchovy, prostě ničeho. Prostě to je.

    I "obyčejné" malé dítě mívá afektivní záchvaty z únavy, z frustrace, že nejde ochočit žížalu a z tisíce jiných prapříčin, které nedokáže formulovat nebo se o nich stydí mluvit. A taky nepotřebuje analýzu pocitů a rozbor situace, ale bezpečné prostředí, kde frustrace postupně vyšumí a kde je pochopení a kde se neztrácí tvář kvůli bezvýznamné nervové krizi...

    U autidětí to asi nastane častěji, protože jsou podle mne vystaveny šílenému tlaku toho neautiokolí, které na ně kladě neúměrné nároky. Myšáci, mají to s námi dost těžké.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, a proto říkám, že spousta postupů "pro jednání s autistou" jsou vlastně jen postupy normální komunikace vhodné pro úplně každého člověka.
      Krásně to před časem předvedla moje kolegyně, aniž by tehdy věděla, co mám za jinakost: když mě našla uprostřed mé autikrize (viděla tedy třesoucí se stvoření ležící hlavou na stole), napřed zjistila zda nepotřebuji zdravotní pomoc, a když zjistila že ne, zeptala se, jestli má jít na chvíli pryč. Po mé kladné odpovědi se sebrala, odešla asi na hodinu a když se vrátila, už to dál nerozebírala, pokračovala v normální komunikaci. Nevím, zda ji tenhle postup napadl proto, že je sama také jiná (a jak mi potom přiznala, občas takové stavy má taky), ale každopádně to na mě působilo jako zázrak, po těch stovkách zážitků s lidmi, kteří se mě hned po vrcholu krize ptali "Co ti přeletělo přes nos?", "Tebe opustil XY?", "Budeš taky takhle vyvádět, až umřu?"
      A kolegyně to pěkně uzavřela tím, že na moje projevy vděčnosti reagovala prohlášením, že to bylo přece normální a že jen udělala to, co by jí pomohlo, kdyby sama byla v takové stavu.
      K úplnosti musím dodat, že autistická krize se nemusí projevit jen pláčem, ale klidně třeba naprostým ztuhnutím, neschopností promluvit nebo se pohnout a dalšími bohatými vegetativními projevy. Ale ať to vypadá navenek jakkoli (a že to umí někdy vypadat i dost nenápadně), uvnitř člověka, v jeho mysli a pak i v těle nastává poplach, chaos, myšlenky se rozpadnou, kontakt se sebou i s okolím se přerušuje. V takovém stavu opravdu nedokážu říct, co mi přeletělo přes nos (když k tomu vím, že kolem nosu mi už dlouho nic neletělo a i kdyby letělo, tak z toho krizi mít nebudu) nebo který spolužák se se mnou rozešel (když ani nevím o tom, že bych s některým chodila).

      Myslím, že opravdová empatie není o slovech a o tom, že "vím, co je pro tebe dobré, ani se tě ptát nepotřebuju", ale o tom být oporou v pravou chvíli.

      Vymazat
  3. Moc doporučuji knihu "Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly". Není míněna pro autisty, ale pro děti obecně a platí naprosto i pro komunikaci s dospělými. Ta rada, nepídit se po tom, proč je dítě smutné cíleným dotazováním, je tam například také. Stejně jako to, nerozporovat dětem jejich pocity (nemůže ti být zima, nemůžeš mít hlad, jak můžeš říkat, že bratříčka nenávidíš...), ale uznat je jako validní a pracovat s nimi dál.
    Vendula

    OdpovědětVymazat