úterý, května 17, 2016

Jak (ne)komunikovat

Neurotypičtí čtenáři prominou.

Ale toto je přece jen blog o autismu a vím, že ho čte řada mých kolegů a někteří jsou taky trochu autíni (považuju za klad!), a proto je prostě některé věci nutné na rovinu vysvětlit.

Již delší dobu sbírám materiál na příspěvek "Jak (ne)mluvit se šéfem".

Protože to, čeho bývám svědkem, bývá strašlivé.

Tak za prvé.

Šéfů je řada úrovní. Šéfovství je takový zvláštní hierarchický propletenec a ten obecně auti lidem není úplně jasný. Anebo naopak je jim jasný příliš a příliš respektují hranice kompetencí jednotlivých levelů, z čeho obvykle nepojde nic dobrého.

Za druhé.

Ať tedy mluvím o šéfovi úplně nejmenším, který je přímo nad námi, nebo o hlavním šéfovi kdesi v oblacích, pořád je to jakási autorita.

Problém s autoritami se nám tedy při jednání se šéfikem zúčtuje do posledního haléře.

Za třetí.

Je zapotřebí si uvědomit, o co v práci jde.


Jde o pocit naplňujícího vítězství nad ostatními - ponravami? Ne.

Jde o pocit dechberoucí výjimečnosti vlastní osoby? Ne.

Jde o potupení ostatních? Ne.

Je to mnohem prozaičtější.

Většině šéfiků jde o to, aby se prostě udělala nějaká práce.

Samozřejmě, najdou se psychopatologické výjimky, ale valná většina šéfiků chce mít klid a splněno.

Lidi, kteří se věcně drží práce a makají, mají šéfici obvykle rádi.

Za čtvrté.

Nikdy, opravdu ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ nepíšeme EMAILY, ve kterých si STĚŽUJEME NEBO POMLOUVÁME OSTATNÍ NEBO TVRDÍME, ŽE NĚCO ŘÍKALI/NEŘÍKALI.

Email se dá jedním kliknutím přeposlat.

Věřte mi, děje se to.

V emailové komunikaci jsme strozí, věcní a držíme se řešeného problému.
Hledáme řešení, jak ho vyřešit.

Nevyjadřujeme se k charakterovým vlastnostem spolupracovníků, ani k jejich time-managementu, ani k jejich schopnostem.

Nesnažíme se vzbudit dojem, že jsou nám kladeny překážky, ani kdyby tomu tak bylo, a nelitujeme se.

Lítostivé emaily jsou nejhorší.

Ne.

Stručně popíšeme šéfikovi, co se děje, a čekáme na stručnou odpověď.

Za páté.

Nereagujeme intuitivně. Tohle je důležitý bod.

Když vám někdo řekne "jste vůl", tak se nabízí postěžovat si šéfovi a patričně u toho zdůraznit, že vůl nejste.

Vězte, že šéfové toto z duše nesnášejí a dvakrát si rozmyslí, zda vytáhnout do vyšší pozice někoho, kdo si furt stěžuje a řeší svou osobu.

Za šesté.

Když je vám ublíženo a šéfik si toho všimne, nereagujete intuitivně tím, že na škodící osobu naplivete špínu.

Najděte si na ní něco hezkého.

Třeba: "No jo, no on mi trochu škodí. Ale jako učitel je to fakt machr, to musím uznat".

Je to sympatický.

Za šesté.

Nikdy nevyhrožujte!

Nikdy opravdu nikdy také nepište do mailu "Jistě chápete, že...".

Alespoň když komunikujete se mnou.

Prosím nepište to, fakt.

Jistě nechápu nic.

Za sedmé.

Než něco vykonáte, zapřemýšlejte, čeho tím chcete dosáhnout.

Výhružka: "A já to poženu vejš! Mám strýčka na ministerstvu!" obvykle nevyvolá nadšenou reakci protistrany ve smyslu vyhovět vám.

Netušili byste, kolik lidí tohleto nechápe.

Mějte úctu, mějte respekt.

A buďte věcní.

Tak jsem se dnes odventilovala, uf.:-)

Snad si to někdo z autorů dnešních mailů přečte!


8 komentářů:

  1. A nemůžete to těm lidem říct do očí? Možná by to bylo účinnější.

    OdpovědětVymazat
  2. A já si zase myslím, ze psaná forma je v tomto případě účinnější, především jedna-li se o lidi s autismem

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Psaná forma má také tu výhodu, že se informace dostane v jednu chvíli k většímu počtu lidí, kteří si z ní mohou, jako v tomto případě, odnést poučení. Popsané zásady platí totiž pro všechny a přijde mi, že NT je také velmi často porušují.

      Vymazat
  3. Rozhodne použijem, alebo budem na niektoré body myslieť, pôjdem podpisovať výpoveď a dúfam, že to zvládnem aj s pomocou týchto rád v pokoji a dôstojene, pre obe strany:-)
    Ďakujem:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak nakoniec som rady neotrebovala, prišla som podpísať výpoveď a nikto mi neprišiel, po tom čo som Milana, ústavné dieťa 16 rokov piplala a nakoniec cez chránený stupeň nechala v rodine, ani podať ruku, hoci ma videli....

      Vymazat
    2. To je hrozně, Aleno. Ale víte co, ja myslím, že poděkovat může někdo jiný. Například já. Myslím, že jste skvělá a udělala jste pro Milana strašně moc a za to vám patří obrovský dík! J

      Vymazat
    3. Ráda se přidávám. Velké díky !!!
      Monika

      Vymazat
  4. .. dlouho jsem přemýšlela i během své profesní činnosti ryze manualniho až otrockeho charakteru, jak s tím naložit. Příspěvek totiž předpokládá, že nadřízený tak nějak nějakou činnost chce vykazovat, a ne jenom naoko. A tím se dostáváme k jádru věci. Ne každý šéf skutečně o to stojí a tím skutečně vzniká trabl jak nekomunikovat. Tak nějak dědične mám v povaze v pracovní dobe pracovat a na schůzi o osazenstvu více nadřízených jsem navrhla velmi jednoduchý zlepšovák, aby dva lidi mohli pracovat simultánně. Sama jsem se divila, proč to doteď nikdo nezavedl. Zlepšovák se záhy zavedl a při ostřejší výměně názoru mi přímý nadřízený vyčetl, že jsem to vůbec navrhla. Rozumíte, narušila jsem určité fingované penzum odvedene práce. Nejvíc mě asi v tomto pracovním prostoru vadí to, že člověk mohl strávit leta na vysoké a stejně 'to' vyhraje laborantka, po všech stránkách-smlouva na dobu neurčitou a tedy výdrž tímto stylem na věky věků, žádná zodpovědnost, možnost odvést minimum práce a tolerance pracovní kázně, úspěšná komunikace s přímým nadřízeným. A z toho plyne můj neúspěch v komunikaci s naším společným přímým nadřízeným... Vyšší nadřízený a jeho nadřízená samozřejmě moje kvality chápe víc, a to jediné spolu s fakt dobrým jedním kolegou mé v tom prapodivném (post)komunistickém prostoru drží při životě.

    OdpovědětVymazat