pondělí, dubna 04, 2016

Tak daleko, tak blízko

Minulý týden jsem byla v kině. V kině!!!
Na filmu!!!

Ne na dětské pohádce, animáku.

Na filmu!

Na dokumentárním filmu!

Jmenovalo se to Tak daleko, tak blízko a pojednávalo to o autismu. Určitě stojí za shlédnutí.

Možná mi to přišlo místy trochu okatě inscenovaný.

Ne úplně přirozený.

Ale zase se tam dobře poprali s různými stereotypy typu letáček zmíněný před dvěma dny.

Například tam vystupuje hrozně upovídaný autík. Což bylo super.

Kdybyste chtěli vědět, co si o filmu myslet, ještě než ho uvidíte, tak zde:

http://www.csfd.cz/film/393874-tak-daleko-tak-blizko/prehled/

V principu je to o čtyřech rodinách, ve kterých žijou auti děti.

Tedy spíš auti dospělí.

A i když to bylo trochu nahrané a některé situace úplně autenticky nepůsobily, odnesla jsem si z toho v hlavě dost obrazů.

Nejzajímavější a zároveň nejkrutější obrazy se týkaly těch rodičů.

Jak vypadají rodiče, kteří se v zásadě celý svůj dospělý život nebo jeho větší část starají o auti člověka.

Snažím se představit si nás s Honzou, jak budem vypadat za pár let či desetiletí.

Jakou daň si to na nás vybere.

Protože nějakou daň si to vybere celkem určitě.

Je pěkné mít hezké pocity a je pěkné mít parciální úspěchy a spousta věcí je pěkných, ale pak je tu taky druhý balík věcí, které vůbec pěkné nejsou a jmenujou se vyhoření.

Syndrom vyhoření.

A není to jenom takový abstraktní pojem, ale je to něco, co si jaksi už dokážu více plasticky představit a hrozně mne to děsí, protože cítím, že se to blíží.

Ať dělám, co dělám, ať se rozptyluju, jak chci, ať odpočívám, co to jde.

Autismus je ve svém projevu jedna obrovská úzkost. Úzkost ze světa, ze všeho.

A na zvládání úzkosti potřebujete hodně sil.

Což znamená, že ty síly nenapřete někam jinam.

Nevěnujete je někomu jinýmu, kdo by je aktuálně potřeboval.

Nebo je i věnujete, ale vezmete je sobě.

Nebo vezmete síly, které jste měli věnovat partnerovi.

Dneska je zrovna takový den, kdy se ukazuje, že síly nejsou neomezené a volně čerpatelné.


6 komentářů:

  1. Milujem tento blog, otvorim ho kazdy vecer a vzdy tajne dufam, ako male dievcatko na Vianoce, ze tam bude aspon zopar slov...Nie iba fotky...Slova...Tento blog je pre mna neskutocne autenticky a to si velmi vazim. Citala som uz viac mamickovskych blogov a vsetky su rovnake...plne draheho oblecenia pre deti a najdesignovejsich hraciek ktore stoja tisice..Tento blog je plny kazdodennych starosti, pocitov a myslienok jednej uzasnej a silnej matky a je z toho citit obrovsku lasku a odhodlanost. Je krasne ze dokazete pisat o veciach tak ako ich citite a tak ako su. Dnes mam za sebou tiez jeden z tych dni, kedy preklinam zakon zachovania energie a premyslam odkial ju mam cerpat ja...Pozdravujem do Brna a prajem, nech je ten zajtrajsok lepsi. a este raz tlieskam za skvely blog.

    OdpovědětVymazat
  2. krásný den,paní Julie,jsem ve věku asi tak jako ti rodiče ve filmu Tak daleko, tak blízko....mé slečně s atypickým autismem je letos 27 let.Spoustě věcí jsem rozuměla, některé mě minuly (např.Adrej a jeho chování),naprosto souhlasím s tou úzkostí,ta je všudypřítomná. Po těch letech jsem hodně unavená,navíc jsem na to sama (teď mi pomáhá partner,který se autismu nezalekl, ale učí se s ním pracovat a žít, říkává, že mám dvacet let náskok:-) ), taťka vzal draka hned jak pochopil jak náročná péče o dcerku je a bude.Já říkám, že znova bych si to nevybrala, ale když už jsem určitý úsek prožila,hodně mi to dalo i vzalo.Naučila jsem se s autismem žít, je tu s námi a my s ním nebojujeme, my s ním žijeme a docela to zvládáme. Dnes mě trápí daleko víc myšlenka, kdo se o dcerku postará až tu nebudu,zařízení pro dospělé autisty nejsou,Ústavy sociální péče je nepřijímají a že by ve mě vzbuzovalo nadšení , že stráví zbytek života na psychiatrii na sedativech,to opravdu ne, když už jsem jí dokázala nabídnout, že život není ta nejhorší věc na světě. A za film Tak daleko, tak blízko jsem dost vděčná, snad někomu otevře oči a pomůže nám rodičům s našimi autisty.Přeji hodně sil a hodně radosti,vždyť ta vaše princeznička je moc šikovná. Erika

    OdpovědětVymazat
  3. Ja som matka asi toho usporiadaného autíka, máme ho od 4 rokov z ústavu, teraz má 20, chránený stupeň, oficiálne ostáva v rodine...a nebolo tam nič inscenované...môj syn je aj psychotik schiz.typu a exibicionista, hodne prehráva pred ľuďmi, ale je to to dieťa, ktoré sa pokúša žiť podľa svedomia a žiť sviatostný život a to nás zachraňuje, obnovuje.

    OdpovědětVymazat
  4. A ten biely muž, blond už šedivý je môj muž, spoznali ste, že je autista?
    Máme dcéru, najstaršiu, aspergerku, mám podozrenie, že aj syn je asperger, je citlivý na pojmy, slovo, aj Božie, čo nás znovu hovorím, zachránilo...ja som bola úplne minutá...nemohla som nič...vstala som len kvôli režisérovi, vyše roka s nami hovoril...materiál zbieral na film 7 rokov...ak som znovu oživla je to v Bohu...život s nimi je za mojimi hranicami zdravia, normálu, života....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Aleno, moc díky, že píšete. Muselo to být velmi těžké a určitě to je stále velmi těžké! Každopádně Milan (doufám, že si pamatuju správně jméno) působí z toho filmu jako pozoruhodný člověk, přijde mi takovým zvláštním způsobem čistý a hodný a ty jeho úvahy jsou skvostné! Je moc dobře, že jste svolila s natáčením - myslím, že je to hrozně moc důležité pro lidi, aby viděli, že dítě/dospělý s autismem může být šikovný člověk, jako je Váš syn. Díky za reakci moc! Julie

      Vymazat
  5. Som veľmi rada, že ste mi odpovedali, ja sa vám ozývam dlho, možno posledný krát nešťastne, keď som o Jinovi povedala, že je asperger, ale on je tak krásny a múdry ako asperger, u mňa porfiautimamy je asperger úplne iná obsažnosť, ako ju pozná svet, áno, zažívam aj krásu v nich, v tých mojich autíkoch...
    Vstala som z neuveriteľnej únavy a zlyhávaniu organizmu pre režiséra, čistého dvôveryhodného človeka, chcel ukázať, že je to život, ktorý stojí za to žiť!
    A predoslal, že by to mohlo niekomu pomôcť...
    Chcem dodať, že film pomohol nakoniec nám.(Nielen počítačom, ktorý som dostala a teraz blogujem:-))
    Milan na základe neho prešiel z ústavného nariadeného stupňa do chráneného stupňa (lekárka na komisii videla film), ostáva bývať u nás, momentálne vybavujeme oficiálne papiere, aby mohol fungovať v rodine a vo svete (chránené pracovisko).
    Po filme dostal ponuku aj na kaučing, cez projekt EÚ.
    Už je zaradený, nacvičujú s ním po dobu troch rokov reálne situácie až po mapovanie jeho prac.príležitostí.
    Teraz je na učilišti, učí sa za sanitára-asistenta.
    Ja som film preplakala, lebo mi vo vnúti otváral prežitú bolesť, bez ktorej by som nevošla do hĺbky k nim.Dojímali ma aj tí ďalší autíci.
    Vnímala som u nich pokoj a dôstojnosť ku koncu filmu, našli svoje miesto...
    Nájdete nás aj na blogu.
    Ďakujem veľmi!

    OdpovědětVymazat