pátek, dubna 29, 2016

O spokojených lidech

Dnes jsme si s Jindrou zase dali pársetkilometrový výlet.

Praha a zpět, vlakem s kočárkem.

Projeli jsme se do Prahy na akci MŠMT, kde jsem měla plamenný proslov o metodice VŠ výuky, respektive zkušeností s ní.

Ale to není podstatné.

Podstatná je ta debata, která se tam udála, která se týkala toho, zda a do jaké míry se studenti mají cítit na VŠ spokojeně.

Můj názor je krapet radikální, ale obávám se, že pokud studenty nevykopeme z jejich komfortních zón, tak se možná budou vyvíjet po stránce svých znalostí či dovedností, ale nikoli jako celé osobnosti, a býti lékařem obnáší jistě více, než shromáždit ve svém mozku dostatek faktografie.

A jaké bylo moje ulehčení, když jsem na tom pražském fóru zjistila, že jsou i jiní VŠ pedagogové, dokonce nejvyšší management VŠ, který si to myslí také!

Bylo to jako balzám na mé pocuchané pedagogické nervy.

Výuka podle mne nemůže být strukturována tak, že vyhovíme studentům a tím je upokojíme.

Taková výuka je minimalistická a nekvalitní.

Naopak. Výuka musí být metodicky tažena pedagogem a musí studenta "vytahovat" do nových, nepoznaných oblastí jeho lidství, což jaksi musí pedagog ukočírovat, a v určité fázi se tam pak student i učitel stávají partnery. To partnerství dost možná studenti po nás požadují, ale jiným způsobem a my na to špatně reagujeme.

Rozhodně se to nestane tak, že bychom si řekli: "A teď budeme partneři v procesu vzdělávání". A ono by to jako nastalo.

To partnerství tam podle mne vznikne přirozeně sekundárně tím, jak učitel vlídně táhne studenta svým předmětem či oborem.

Ale nelze, opravdu si myslím, že to nelze, zajistit, že student se bude neustále cítit fajn a konformně.

Naopak si myslím, že rozlícenost na pedagoga v některých fázích učebního procesu může studenty výrazně posouvat dopředu, ale musí to být rozlícenost opodstatněná pedagogovým metodickým činem, nikoli jeho nedbalostí nebo agresivitou nebo tak.

Takže moji milí studenti, nečekejte prosím ani nadále, že se budete cítit fajn.

Čekejte velké úkoly a velké nároky a velká očekávání adekvátní vašim schopnostem.

Protože vy na to máte a já tomu věřím.

Ale bebí musí pofoukat někdo jinej.

3 komentáře:

  1. Hej, hej...a je to aj vo vzťahu k deťom....matka a dieťa nemôžu byť len kamaráti, partneri, ako to niekedy počujem...môže sa tak stať, ale nie je to cieľom tohoto vzťahu...

    OdpovědětVymazat
  2. Přesně tak! A platí to ve všech oblastech školství, od základního až po nejvyšší. Vliv amerikanizující "výchovy", kdy je dítě vnímáno jako partner ve zvdělávacím procesu, je prostě mylný. Samozřejmě je hrozně důležitá osobnost pedagoga, protože jen erudovaný a zapálený učitel, který je nejen profesionálně erudovaný, ale i lidský, předá žákům a studentům všechny důležité hodnoty.

    OdpovědětVymazat
  3. Dítě je partner, partner respektovaný, takže má prostor k diskuzi, ale neurčuje směr. Ten určuje rodič nebo pedagog, láskyplně, ale pevně. Bez práce nejsou koláče, no pain, no gain.
    Vendula

    OdpovědětVymazat