středa, března 30, 2016

Život je někdy vážně fajn

Život je někdy fajn.

Sedíme v čekárně na logopedii a čekáme na Zitisko. Chodíme tam... prostě tak nějak odjakživa. Jindřich pospinkává v kočárku a já jím chlebíček, který mají v kantýně a na který se vždycky těším. Někdy se podezřívám, že na tu logopedii chodíme hlavně kvůli tomu chlebíčku.

První roky jsme tam chodili z nějakého neznámého důvodu, protože rozvoj řeči u dítěte, které nemluví, jde korigovat dost obtížně. Zitisko tam ale odjakživa chodilo rádo, tak jsme tam chodili i mlčet s paní logopedkou. Předtím, než jsme zakotvili u této paní logopedky, jsme vystřídaly několik pozoruhodných inkarnací různých podivných osobností, které se nezmohly na nic jiného, než pasivní agresi vůči mně jako rodiči. Už jsem určitě psala o tom, jak mi bylo neustále doporučováno, abych na to DÍTĚ MLUVILA. Ale tahle paní logopedka, ta je prostě bezvadná. Opravdu skvělá, milá a krom toho je sama sobě skvělou reklamou, protože nádherně mluví.

Zitul to na logopedii bere jako takovou hernu, kde mají prima hračky, a navíc tam nikdy nikomu nevadily Zitínovy libůstky v chování. Uplyne půlhodina a Zitisko se v doprovodu paní logopedky vrací.

A paní logopedka říká: "No, tak dneska Zitušku vyřazuju z evidence... zkusily jsme všechna cvičení... co mají umět školáci... a ona to prostě Zita správně vysloví...i R/Ř...takže už sem nemusí chodit... ne jako pacient... ". Koukám jak tele. Cože?? Kdeže??? Chvíli se nezmůžu na reakci. Pak mi to dochází.

Zitul už nemusí chodit na logopedii!!!! Je to neuvěřitelný. Jsem jak opařená. Chození na logopedii se za ta léta stalo integrální součástí života naší rodiny. Něco jako nákup zeleniny. A najednou toto!!! 

A pak se dostaví velká, fakt velká radost. A hrdost! Dávám Zitul obrovskou pusu a vyrážíme na slavnostní oběd, protože tohle se prostě musí oslavit.

A jako bonus prý ještě dostaneme video z první hodiny a z dnešní hodiny, abychom viděli ten obrovský posun. Skvělé!

2 komentáře:

  1. Teda, to je paráda, gratuluju! Zituš je skvělá. Podle té kantýny a chlebíčku mi připadá, že chodíme na stejnou logopedii. A taky jsem moc ráda, že jsme tam skončili. (Nám zase předtím jedna logopedka řekla, že kluk nemluví proto, že máme mimino a nevěnujeme se mu. Když jsem namítla, že mimino je čerstvé, tak co předtím, dozvěděla jsem se, že předtím jsme se s tatínkem určitě věnovali jen sami sobě...)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc gratuluju! U nás se logopedie též stala integrální součástí života rodiny, stejně jako každopáteční edukace ve specce pro sluchově postižené. Je to běh na dlouhou trať a já jsem moc ráda, že se nám hned napoprvé podařilo na našem malém městě najít bezvadnou logopedku, s níž si synek rozumí. Jen ty chlebíčky v bufetu na poliklinice bych potřebovalal bezlepkový :-)

    OdpovědětVymazat