pondělí, března 07, 2016

Mrtvoly ve vědě

Dnešní den byl celý takový kontemplativní.

Po delší době jsem vyrazila do práce, mezi normální lidi, neboť se konalo výjezdní zasedání.

Při té příležitosti jsem získala spoustu sociologického materiálu, nad kterým nyní mohu v následujících osamělých týdnech dumat.

První problém je, zda ženy vědkyně opravdu někdo diskriminuje.

Nevím no. Spíš ne.

Kdyby mne někdo diskriminoval, tak by mne na žádné výjezdní zasedání nikdo nepozval.

Ne, nikdo z vedení mne fakt nediskriminuje.

Navíc, když jsem se o půl hodiny později přiřítila, tak mi kolega přenechal svůj oběd.

To taky není diskriminace, když dám kojící matce vedle sedící svou luxusní svíčkovou.

Jestli mne něco tedy diskriminuje, je to moje vlastní snaha býti Jindřichovi dobrou matkou.

Celé to probíhalo asi takto.

Ráno:

Upravuji prezentaci. Kojím. Jindřich řve. Zitín jde do školy. Jindřich usíná. Zitisko je ve škole.

Dopoledne:

Upravuji prezentaci, kterou jsem si ráno v nepozornosti při kojení smazala. Jindra řve. Chce si hrát tuli tuli. Zitisko je ve škole. Jindra se nechce kojit. Snažím se Jindru nakojit, protože vím, že odpoledne je to zasedání a Jindra bude mít hlad. Jindra se stále nechce kojit. Jdu si udělat kávu. Jindra stále nic. Oblékám si docela slušné venkovní oblečení a kabát. Jindra otvírá pusinečku a začíná protestovat, že není pořádně nakojený. Kojíme. Volám Honzovi, že kojím. Jindra se poblinkal, takže ho převlíkám. Volám do práce, že mám zpoždění. Jindra se kojí. Volají z labiny. Jindra se kojí. Jindra se znovu poblinkal, tentokrát na mne, takže se znovu oblékám a o půl hodiny později vyrážím. Nesnídala jsem, nesvačila jsem ani neobědvala.

Poledne.

S Honzou si předáváme Jindru a já sedám do auta, které jsem už asi tak měsíc neřídila. Snad to ještě budu umět. Vyrážím. Po cestě zapomenu jednou dát přednost a dostávám úzkostný záchvat z představy, co by se stalo, kdyby děti přišly o matku. Taky mi dost kručí v břiše.

Přijíždím na místo zasedání. Jdu do restaurace, kde všichni obědvají a kolega mi dává oběd! Skvěle. Ukázalo se, že to, co jsem si minulý týden objednala, nebyl salát k obědu, ale řízek k večeři. Nevadí. Jsem ve vynikajícím rozmaru, protože jsem mezi normálníma lidma.

Po poledni.

Probíhají přednášky a prezentace. Honza s Jindrou jsou neznámo kde, raději se neptám. Kolem třetí přicházejí. Odcházím ze zasedací místnosti Jindru nakojit. Jindra se po nakojení hodlá muckat. Vracím se zpět a snažím se být dobrou vědkyní, protože tohle setkání je důležité a zajímavé a do značné míry významné pro budoucnost mojí pracovní skupiny. Přichází sms: "Jindra řve". Začínám se opocovat. Odcházím znovu za Jindrou ho nakojit. Jak mne Jindra uvidí, začne se smát a chce si hrát se šátkem. Vracím se zpátky. Dochází mi, že to včas nestihneme pro Zitína do školy, takže sháníme ochotnou zodpovědnou osobu, schopnou Zitisko vyzvednout.

Odpoledne.

Jindra a Honza mlčí. Piju třetí kávu a snažím se soustředit na to, co ostatní říkají. Chce se mi nezvladatelně spát. Opravdu nezvladatelně. Nejhorší je, že mne to tu baví! Zajímá mne, co ostatní říkají.

Honza se vrací z procházky úplně promočený od deště. Vyhodnocuju to tak, že už stačilo. Bereme Jindru a jedeme domů. Po cestě cítím obrovský záchvat vděčnosti vůči Honzovi. Přijíždíme domů a přebíráme Zitisko. Zitisko pofňukává, že je mu zima, neboť bylo na procházce. Vrhám se domů a odklízím hromadu suti před naším bytem. Vedlejší byt totiž zahájil v pátek rekonstrukci a dnes celý den bourali. Přes suť dohopkám do bytu a s Jindrou v náručí diriguju Zitína, aby okamžitě vlezla do sprchy a zahřála se. V jedné ruce držím Jindru, druhou se snažím udělat večeři. Honza jel zaparkovat auto. Jindra blinká a u toho se směje. Aspoň tak. Traumatizován rozhodně není.

Večer.

Scházíme se všichni u večeře. Jindra pláče, protože jsem mu nedovolila nacpat si do pusy hrst kousků pikantního tuňáka. Když mu zakážu nacpat si do pusy ještě vajíčko, úplně se rozesmutní. Zitisko trvá pro změnu na tom, že nechce sýr. Vymýšlíme variantu večeře bez sýra. Jednou rukou se snažím nacpat do myčky nádobí, druhou posiluju, neboť v ní držím stále Jindru. Pouštím myčku a pračku, která je plná poblinkaných oblečků.

Zitisko přichází, že si chce číst. Honza usíná. Jindřich vedle něj.

Odcházím za Zitínem a čteme nahlas, protože Zitisko potřebuje víc to čtení trénovat.

V emailové schránce mám asi osm mailů s tím, co je nutné do zítřka vykonat.

Sedím a říkám si: proč jsem tak mrtvá? Jsou to moje volby. Nemusím do práce dělat vůbec nic. Ale já chci. Chci, protože mne to baví. Baví mne to, baví mne diskutovat s inteligentníma lidma. Ale nějak to aktuálně neumím úplně dobře spojit do funkčního celku.

Myslím, že je potřeba o tom mluvit.

Mám pocit, že ženy, které něčeho dosáhnou, velmi často spadnou do stereotypu "vždyť to nic nebylo!!! šlo to všechno samo!!!!!!".

Jako by byla ostuda přiznat, že něco je sakramentsky těžké.

Takže dnes to říkám. Ano, jde to. Žena - matka ve vědě může fungovat. Ale je to sakramentsky těžké. Spousta práce a obrovská podpora ze strany okolí je nezbytností a i tak je to hrozně těžké.

4 komentáře:

  1. Domnívám se, že většinou "prosazení se" zajde na úbytě kvůli zmiňované podpoře okolí, bohužel. Přitom čím dřív člověk zvládne přiznat sobě i okolí, že Není superman(ka) - tím víc oddálí totální kolaps :) PS: chudák Jindra - bez tuňáka :D

    OdpovědětVymazat
  2. Titulek mě na první pohled docela vyděsil. Četla jsem totiž "mrtvoly ve vodě", tak jsem si říkala, co vás to potkalo za tragédii. Ale naštěstí šlo jen o moji provozní slepotu:)
    Lída

    OdpovědětVymazat
  3. Mate můj veliký, obrovsky obdiv :). Jste úspěšná v práci, skvělá maminka a k tomu krásná a inspirující žena. Moc Vám ve všem držím palce.

    OdpovědětVymazat
  4. Ono to bude lepší. Jak se přestane plně kojit. A více spát v noci. Ale bez pomoci to nejde nikdy.
    Vendula

    OdpovědětVymazat