sobota, února 06, 2016

Vysvědčení

Zitisko doneslo teď v pololetí překrásné vysvědčení.

Mám z toho takovou radost.

Obrovskou.

Ale zároveň trochu i obavu.

Protože čím lépe Zitisko ve škole pracuje, tím víc budí dojem, že žádnou pomoc nepotřebuje.

A to není pravda.

Nedávno jsme dělaly úkol z matiky a Zitisko počítalo, až se mu od hlavy kouřilo, a všechno správně, pokud to byla ČÍSLA. Jakmile začly nějaké slovní úvahy, bylo to tragické.

Zbytek dne jsme strávili vysvětlováním Zitínovi, že když něčemu nerozumí (slovní zadání), musí se zeptat a klidně i opakovaně.

A nácvikem toho, jak takové zeptání probíhá.

Jestliže prvních pár let Zitínova života charakterizovala slova "zmatek a zděšení", pak nyní je to "výchova a trénink".

Hodně věcí, které jsou neurotypickým lidem přirozené, se Zitisko musí chtě nechtě naučit.

Někdy jí to jde tak dobře, že už skoro nejde poznat, že je to tréninkem a ne přirozeným instinktem.

A toho se právě obávám, protože my doma víme, kolik je to nácviků a debat a všeho, ale zvenku to může vypadat, že se Zitisko zázračně z autismu uzdravuje.

My to vidíme tak, že se neuzdravuje, že pouze dobře kompenzuje a je spokojená a veselá.

Ale pokud bychom Zitínovi odebrali její podporu, např. ve škole, hned by se vše začalo hroutit a hatit.

Stačí, abych byla nemocná, jako teď, a Zitisko začne stereotypizovat a utíkat do opakování hlášek pořád dokola a do svých úzkostných stereotypů.

Proto pořád píšu tento blog.

Abych to mohla světu vysvětlit.

Nevím, jak jednou Zitínovi vysvětlím, že jsem o ní psala lidem. Je to ožehavá otázka a předpokládám, že jednoho dne tento blog uzavřu a zneviditelním. Ale zatím je to stále kanál, kterým můžeme vydávat signály.

A ten dnešní signál je, že Zitisko stále potřebuje pracovat dál. A potřebuje svou podporu od okolí.

Čeká nás toho ještě kopec.

6 komentářů:

  1. Ja jsem rada, ze pisete. Jednak, jak rikate, ostatni "vedi" a pro nas - rodice auti deti, je to prinosne. Ja mam holcicku ctyrletou, zatim jsme ve fazi zmatku (zdeseni snad uz mame za sebou), takze cist jake dela Zitin pokroky, je pro me uzasne, ac to nebude vzdycky jednoduche, je preci jenom sance na stastny zivot. A navic take cekame za mesic prirustek do rodiny, takze cist o tom, jak Zitin bere mladsiho brasku, je pro me take prinosne. Jsem na to zvedava, moje Didda jeste nemluvi, takze domluva prachbidna, ale zacina posledni dobou opakovat a pamatovat si jednotliva slova a zajima se o pismena. Preji hodne sil a at to jde Zitinovi stale tak dobre!

    OdpovědětVymazat
  2. Přemýšlím o stejných věcech. Každý den. Bylo by to na hoodně dlouhý komentář, raději to u sebe sepíšu. Ve zkratce - čím více synek ovládá taje "se má - se nemá", tím je (pro okolí) zdravější :( Úžasné, mohlo by se zdát, ale není. Hodiny nácviku nejsou vidět a okolí (včetně školy) předpokládá, že s "výrazným" zlepšením pomoci (už) tak netřeba. Ví, že o něm píšu na blogu. Jelikož je VHF, Jediná živoucí Pravda je on sám - neprotestuje, akorát nechápe jak je možné, že já (drze a samo špatně) vidím věci jinak než On. Připomíná mi to medikovaného schizofrenika - v určitém období je tak spokojen sám se sebou, že potíže nevidět. :/ PS: nemohu se u Vás přihlásit jinak než přes G+. WP je zablokován.

    OdpovědětVymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Julie, určitě signály vysílejte dál. Váš blog udělal dle mého názoru hodně práce pro zvýšení osvěty o autismu a právě články jako je tento jsou jedny z nejpotřebnějších. Vím jaké je nerozumět tomu, čemu rozumí "přece každý", vím jaké je zapomenout pracně naučené "samozřejmosti" při nějaké "malé změně" (např. přesun do jiné třídy ve škole, suplování...), vím jaké je se už od prvních školních let opakovaně střetávat s nepochopením ("Taková chytrá holka a neumí se chovat!", "To máš vědět!"/"Jaktože to nevíš?" - tyto dvě věty, byť nejsou myšleny nijak zle, dokáží autíkovi rozbít celý pracně naučený algoritmus ptaní, protože si začne myslet, že ptát se je špatné) a moc bych ráda, aby se s tím děti jako je Zita (a jako jsem byla já v jejím věku) nemusely potkávat tak často a neovlivňovalo to tolik jejich pohled na svět i na ně samé.

    OdpovědětVymazat
  5. Komunikace a vůbec svět auti dětí mě zajímají jako (doufejme) budoucího pediatra. Děkuji a přeji, ať se vám jen daří.

    OdpovědětVymazat
  6. Víte, můj syn je dyslektik. Učila jsem se s ním celých devět let ZŠ a čekala jsem, kdy se to nějak usadí... no, nikdy!
    Jen to mozek kompenzuje... vystudoval, ale určité problémy má stále. ALe v dospělosti, kdy nervová soustava dozraje, se s tím lépe a úspěšněji vypořádává než v dětství, kdy si mozek teprve hledá cesty a způsoby, jak řešit situace a vypořádávat se s problémy. I do dospělosti si přenesl některé zvláštnosti, ale vím, proč to tak je, a on i okolí s tím dokáže žít.
    Takže ano, důležitá je vaše podpora a každodenní práce. Děláte to dobře a přinese to výsledky - ale až za dlouho.
    Ovšem pro vás je klíčové to, aby dcera byla schopna existovat v dospělosti sama, aby se dokázala vyznat v životě, a toto je ta jediná a správná cesta. Vy po ní jdete. Držím palce!
    Alena

    OdpovědětVymazat