neděle, února 28, 2016

O inkluzi podruhé

Ještě než vznikne na těchto stránkách pořádná bitka mezi asistenty a rodiči asistovaných dětí, prosím nechte mne krátce se k tomu vyjádřit.

Tedy.

Buďme smířliví.

Problematika inkluze není černobílá.

Nejsou zde hrdinové a zloduši.

Jsou zde vynervovaní, více či méně agresivní rodiče, kteří bojují jako lvi, aby svoje děti dostali do konkrétní školy.

Jsou zde učitelé, kteří mají dané dítko ve třídě.

Jsou zde asistenti.

Řekněme, že se všichni určitým způsobem snaží.

Nemyslím, že by byl problém v tom, že asistenti a učitelé nechtějí dětem pomáhat.

Nemyslím ani, že by ve spoustě případů, které jsou dávány za příklad jako odstrašující, byla problémem "neintegrovatelnost" dítěte, protože "neintegrovatelné" děti se často pozoruhodně rychle zaintegrují jinde, když se jim pomůže správným způsobem.

Nemyslím, že učitelé a učitelky obecně nechtějí pomáhat s integrací, i když samozřejmě existují jednotlivci, se kterými nehne ani atomový výbuch, víme.

Ale myslím, že to, co zoufale chybí, a co je naprosto zásadně potřeba, je určitá metodika práce s dětmi, v tomto případě auti dětmi.

Mnoho asistentů nemá při nástupu na asistentskou pozici ani mlhavou představu, co má být jejich pracovní náplní.

Myslí, že se na dítko budou usmívat, a ono to nějak půjde.

Nikdo jim to nevysvětlil.

Nikdo jim nevysvětlil, co je to autismus.

Nikdo jim nevysvětlil, jak s autistickým dítětem pracovat, aby to bylo funkční.

Nikdo jim nevysvětlil, jak účinně předcházet tomu, aby za půl roku měli pocit, že dané auti dítě chtějí zaškrtit a utopit v nejbližší kaluži.

Proto se zoufalý/vyhořelý asistent posléze uzavře do sebe a soustředí se na pozorování a "hlídání" dítěte, což jak asi tušíme, je dost zásadní selhání z hlediska smyslu jeho pracovní pozice.

Ale je to pochopitelné.

Proto by mne z hlediska inkluze zajímalo zejména to, KDE VEZMEME METODIKY.

Kde vezmeme lidi, kteří budou trpělivě tisíce asistentů učit, jak být dobrým asistentem.

Kteří budou třídním učitelům trpělivě vysvětlovat, že autista neznamená Rainman. Tedy ne vždycky.

Já vím, já vím, jsou lidé, kteří jsou skvělí asistenti od přírody.

Stejně jako jsou běžci nadaní od Boha, inženýři od Boha, tak jsou i asistenti od Boha.

Ale tomu zbytku je nutno pomoci.

Spolupráci s každým novým asistentem/asistentkou u nás začínáme mnoha hodinami vyprávění, vysvětlování, vlastně přenosu jakýchsi znalostí, jak s daným dítkem zacházet. Jdeme se se Zitínem projít, aby se Zitisko s asistencí potkalo i mimo školu. Povídáme si a poznáváme se. Je to naprosto extrémně důležité.

Za Zitin život jsme měli asistentů spoustu.

Někteří viděli Zitínovi do hlavy víc, někteří méně. Některý Zitisko miluje nade vše a stále se často stýkáme, některý mělo prostě rádo a když je teď potkáme, tak se pozdravíme a usmějem se na sebe. Ale všichni/všechny to nějak zvládli. Bez ohledu na svoje povahové vlastnosti.

Protože měli správný trénink.

Protože jsem je to naučila.

Ale ani já jsem z nebe nespadla.

Mne to naučila Zuzka.

Na začátku musí být někdo, kdo VÍ co a jak a kdo NAUČÍ co dělat a kdo to ještě navíc VYSVĚTLÍ v kontextu třídy třeba třídní učitelce či vedení školy.

Tolik k problematice inkluze.


1 komentář:

  1. V téhle souvislosti jsem (za xx let)narazila na "zajímavou" věc. Být rodič jiného dítka (nejen auti) neznamená automaticky "být" asistent. U autíků je to víc vidět. Stejně tak být asistent auti-dítka neznamená, že automaticky zvládám asistenta dětí s jinou diagnozou (což je, bohužel, častý omyl). Současný přístup je ale právě takový - jednou asistent - vždy asistent. PS: nevím jak u vás, ale v současném i bývalém bydliště měli učitelé (více-méně) metodiku a "školení" jak s dětmi pracovat. Mělo (má) to háček. Školili je "od stolu", tudíž jsem se dozvídala (nejen já), jak: začít zákazem tabletu a elektroniky vůbec, trvat na svém, posunout jim hranice /páč to zvládnou/ atd. Co si povídám já, jakožto člověk, který jej zná - bylo irelevantní :(

    OdpovědětVymazat