Přeskočit na hlavní obsah

LSPP

Opět mi to nedá, nezpracovat mediálně naše zážitky z LSPP.

Tedy.

Období nemoci dítěte je náročné pro každého rodiče.

U rodičů dětí-autínů je to o to náročnější, že musíte neustále bojovat za to, aby vás někdo vůbec poslouchal.

Asi tři dny po rozvoji Zitínova kašlíku jsem to večer vyhodnotila tak, že Zitisko okamžitě potřebuje doktora.

Funěla, kašlala a vypadala dosti žalostně.

Mateřská intuice mi naprosto jasně sdělovala, že se něco děje.

Na pohotovosti to probíhalo následovně.

Paní doktorka nás uvítala: "A proč si nezajdete za svým praktikem???"

Vysvětluju: "Dobrý den... víte, ona dcerka začala být dušná až večer."

Paní doktorka na Zitína: "Můžeš tady přestat chodit?????!!!! Proč tu chodíš???!!!"

Vysvětluju: "Víte, dcerka je autistka, ona tím snižuje svou úzkost".

Paní doktorka: "Aha".

Paní doktorka: "Nic to není, dejte jí Stoptussin a zítra si zajděte ke své praktické lékařce".

Na Zitína: "A jak ti je?"

Zitisko: "No... no... dobře!"

Paní doktorka: "No vidíte."

Já: "Paní doktorko, dcerka disimuluje, opravdu je jí zle."

Paní doktorka: "Ale vypadá dobře."

Já: "Ano, ale je jí opravdu zle."

Paní doktorka: "Kupte si ten Mucosolvan."

Zbývá dodat, že Zitisko mělo rozvíjející se pneumonii. Možná černý kašel. To se dozvíme příští týden.

Takže tak no. Někdy holt neslouží kamarádi.


Komentáře

  1. Přesně jste popsala naše (velice, velice zřídkavé) návštěvy pediatra :( Mudra si myslí svoje, synek tuplem - já neprotestuji (abych nezdržovala) - a dostanem razítko potřebné do školy.

    OdpovědětVymazat
  2. Snad si tenhle příspěvek přečte dostatečný počet doktorů.
    Dodám jen, že jsem se před x lety setkala na LSPP (tehdy ještě dětské, do osmnáctých narozenin mi chyběly 2 měsíce) setkala s opakem, s přediagnostikováním resp. přisouzením potíží, které jsem neměla. Dostala jsem se tam totiž po autistické krizi. Přediagnostikování sice nemá takové následky jako poddiagnostikování, ale každopádně přináší autíkovi, jeho rodičům i lékařům spoustu zbytečného stresu.

    OdpovědětVymazat
  3. Naprosto běžná situace u většiny doktorů bohužel. S mononukleózou, zápalem plic a zánětem ledvin jsem zažila to samé, naštěstí naposled jsem se už zvládla ohradit i sama. Ale stejně na opakující se záněty mi řekli, že mám brát rok chemoterapeutika a doufat, že mě to do třiceti přejde (mám blíž ke dvaceti). Držím palce a přeju brzké uzdravení a pevné nervy!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...