sobota, ledna 09, 2016

O genderu II

Po mém včerejším radikálním genderovém příspěvku mi napsalo několik lidí poměrně pochopitelný dotaz, proč mne to tak štve?

Tak si říkám, no jo, vlastně fakt, proč mne to tak štve?

Proč mi to není fuk?

Přišla jsem na toto.

Zaprvé.

Spánková deprivace kvalitně přiostřuje většinu názorových frustrací.

Zadruhé.

Problematika různých genderů mi byla léta fuk, přesně do doby, kdy jsem začala vést svůj malý výzkumný tým.

A najednou vidím, jaká je to hrozná škoda, že spousta studentek nerealizuje plně svůj potenciál, protože z různých (pochopitelných důvodů) uhýbají rodinnému či partnerskému životu.

Za minulý týden jsem měla s několika takovýma studentkama delší řeč. Na téma jejich setrvávání ve vědeckém světě.

A bylo mi to tak líto!!!

Protože ta děvčata jsou velmi, velmi chytrá, šikovná a nadaná. Mohou dosáhnout spousty věcí.

Ale z nějakého důvodu mají pocit, že na to nemají a že bude lepší, když se spokojí s podřadnější prací.

A to mne hrozně rozčiluje.

Takže růžová paní v bundičce vysmívající se gender specialistkám asi rezonovala s tímhletím.

Prosím berte to ryze jako subjektivní názor.

Vím, že tohle má nekonečně možných úhlů pohledu, které jsou všechny svým způsobem správné.


2 komentáře:

  1. .. dovolim si po delsi dobe neco okomentovat z pozice absolventky, vice ci mene nadane, provadejici vyzkumnou a vyvojovou cinnost v soukromem subjektu.

    Svoji praci, jakkoli se na ni po delsim casovem useku, treba po pracovnim tydnu, divam z nadhledu, nepovazuju za odpovidajici zcela profilu. Napriklad jsem si nepredstavovala, ze kdyz teda den za dnem hodinu za hodinou pracuju na stroji vecne umazana od veskerych surovin ve smesi, ze mi tuto smes nikdo nenavazi, nikdo po me nadobi neumyje a stroje jakbysmet. Nejenze tim tedy soukromy subjekt ekonomicky strada, ale stradam taky ja, protoze se holt na platinovo odbarvena laborantka jiz zabehla ve sve cinnosti liknave-kecaci, co sotva vysla pred sesti lety prumku, nebude sklanet pred vysokoskolsky vzdelanym clovekem. A je to pokladano za naprosto normalni. Respektive se na me v konkretnim pripade technolog diva jako z visne, kdyz mu reknu, ze ja po nem stroj umyvat nebudu, ale ze je od toho LABORANTKA.

    Tento tyden jsem taky dost uvazovala nad smyslem a chodem pracovniho vesmiru, kdyz byla prijata druha laborantka. Nabyla jsem dojem, ze lidi uz dnes nemaji zajem o praci, chteji se mit jen dobre... Po prvnim dnu uz byly nejlepsi kamosky a zatimco vyvojar(ka), co se prestehoval pres pulku republiky bez jedineho kontaktu na miste, normalne rukama maka, ony si povidaji o svatebnich satech...

    bohuzel pravda je takova, ze i kdybych se dala na doktorat, existuje miziva sance, ze potom budu prednaset apod., spise existuje varianta stavajiciho zamestnani. Takze clovek muze tak akorat mit radost sam ze sebe, ze je pro tuto spolecnost kvalitnim blbem.

    Vcera jsem ovsem zhledla nejaky moderni balet troufam si rict svetove urovne, Pas de trois, tak doporucuju ke zhlednuti. Zcela trapne znova poznamenavam, ze na svuj slib myslim. Vzhledem k charakteru manualni prace jsem ale casto rada, ze ziju, ale znova jsem si to ted pripomnela!

    OdpovědětVymazat
  2. V životě těch mladých (skoro) vědkyň možná hraje velkou roli výchova - nebo prostě rodinné prostředí, v tom je velmi těžké překročit vlastní stín, když vás to formuje odmala. I když má pak dotyčná slušné předpoklady se emancipovat: inteligenci a vlastní rozjetou profesní dráhu, pořád pro ni bude nejen péče o děti, ale i o banality mužova pohodlí hooodně vysoko. Tak si to předáváme z generace na generaci...

    OdpovědětVymazat