čtvrtek, ledna 21, 2016

Auti a sourozenci

Ráda bych psala víc a častěji.

Bohužel s Jindřichem je to trocha obtížné, jelikož Jindra se hodlá 99% času nosit a psát jednou rukou se mi zatím moc nedaří.

Třeba se zdokonalím.

Ale dnes sem už opravdu musím napsat něco o sourozeneckých konstelacích zahrnujících autiděti.

Každý den jsem totiž v němém úžasu.

Z toho, že Jindřich některé věci zcela spontánně a sám DĚLÁ.

Například chrastítko.

Zitisko mělo jedno chrastítko, ale muselo se z něj oddělat všechno chrastící a i tak si ho Zitisko spíše oblékalo na nohu, než že by prožívalo chrastění. Úplně nejlepší bylo, když chrastítko vůbec nechrastilo, což byl takový logický paradox, protože jak název praví, chrastítko je k chrastění.

Z toho důvodu mne prostě nenapadlo, že někdo by mohl chrastění MILOVAT.

Jindřichovi jsem žádný nekoupila.

Naštěstí Jindříška zachránil Ježíšek, který mu jedno chrastítko donesl.

Jindra chrastění naprosto zbožňuje.

Musí se chrastit co nejvíc, vykřikovat rytmicky bumi bumi bumi a hodně se smát.

Jsem z toho užaslá.

Že Jindra chrastí a chrastí, co to jde, a není to důsledek mojí tvrdé práce, ale prostě tak nějak sám od přírody chrastí.

Nebo civí.

Civí do obličeje a když nemůže civět do obličeje blízké osoby, tak brečí.

To taky neznám a ze začátku mne to znervózňovalo, že tak kouká.

To, že mi chce koukat do obličeje, mi přijde jako hotová revoluce.

Je to prostě jiné.

Zajímavé je, že Zitína to hrozně zajímá, ze všeho nejlíp umí udělat Jindrovi bumi bumi bumi, takovým způsobem, že je to fakt hrozně vtipný.

A Jindrovi se to hrozně líbí.

Že to sourozenecké přijetí je jaksi automatické.

Jindrovi je jedno, zda Zitisko skloňuje správně.

Zda opakuje stále tytéž hlášky.

Reaguje na Zitína vesele a živě a mne to moc hřeje, když to vidím.

Zitínovi dává Jindříšek taky prostor pro pochopení, co je to vlastně ze své podstaty hra, protože hru se Zitínem neumíme, moc nechápeme, umíme ji pojímat jako konstruktérskou dílnu či vědecký počin, ale prostá hra ve stylu blbnutí nám moc nejde a s miminkem to tak nějak automaticky funguje, protože je tak malinké a bezbranné, že Zitín má i v té hře nad ním navrch, takže si užívá statut staršího sourozence, který VÍ. Zitisko se do pocitu své vlastní kompetentnosti naprosto zamilovalo a Jindrovi neustále dělá nějaká překvápka, a já se směju, protože jsou fakt vtipná ta překvápka.

Každý den přemýšlím nad tím, jak moc jsem některé věci u Zitul brala jako vlastní selhání, že to nebylo vůbec selhání, že prostě byla taková, Jindra je zas jiný taky bez mého přičinění. Že člověk má tendenci svůj význam v celém procesu přeceňovat a trestat se za věci, za které nemůže, i odměňovat se za věci, za které taky nemůže.

Jsou oba bezvadní. Každý je jiný a oba jsou bezvadní. Oba jsou bezvadní jiným způsobem a ani jedno není moje zásluha a to je vlastně velká úleva.

Děti prostě jsou. Existujou. Pobudou s náma a půjdou dál. A každé jejich psychické hnutí není výsledek činnosti (vynervovaného) rodiče. Jsou samy za sebe, samy uvažují, samy se vyvíjejí, někdy typicky, někdy atypicky. Rodič sice něco usměrnit může, ale spousta věcí plyne sama o sobě.

Připustit si, že to, že moje dítko nekoukalo do obličeje, ani nechrastilo, ani se nesmálo na blízké osoby, prostě nebyla moje vina, je po těch letech pořád velká úleva.

3 komentáře:

  1. Jé, to máte velkou a hlubokou pravdu, že druhé dítě je v tomhle pro rodiče vysvobození! Já mám to štěstí, že jsou po sobě dost těsně, takže vysvobození přišlo opravdu brzy. A taky to druhé dítě člověka definitivně zbaví nutnosti radit jiným, protože ty postupy ověřené u prvního totálně selžou u druhého a konečně nám dojde, že lidé jsou prostě každý totálně jiný tak nějak ze své svobodné vůle a od narození.
    Přeju spoustu dalšího veselého chrastění. A až Jindříšek povyroste a začne Zitínovi rozebírat jeho Lego - a to on dělat bude, protože bude chtít dělat všechno jako Velká Sestra... nám se tehdy osvědčila velká ohrádka, v níž si tiše hrál starší sourozenec, zatímco ten mladší demoloval zbytek bytu kolem. A už zas radím ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Není to moje vina, to si musím opakovat častěji...

    OdpovědětVymazat
  3. My je máme taky blízko u sebe (dva roky). Mně překvapovalo, že druhé dítě mělo takovou radost z hluku, které vytvářelo, jak hračkama tak hláskem. To jsem neznala. Když byl menší, tak bratra bral přirozeně, že tak to je a napodoboval ho. Problém nastal, když si začal všímat, že ostatní děti jsou jiné, než bráška a začal se vyptávat, proč to má jinak a taky si všímat reakcí ostatních lidí na svého autistického sourozence. A ten proces trvá doteď. Myslím, že hodně záleží, jak to bere rodina.

    OdpovědětVymazat