úterý, června 02, 2015

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, že to čtou!

KDYŽ PŘIJDE AUTIDÍTĚ, VŽDY DŮVĚŘUJTE AUTIMATCE. POKUD PŘEKONALA BLOK A DOVLEKLA DÍTĚ DO NEMOCNICE (což je poslední místo na světě, kde se autista hodlá nacházet), JE S NÍM URČITĚ NĚCO HODNĚ ŠPATNĚ. AUTI MATKY NEBÝVAJÍ HYSTERKY, KTERÉ VODÍ DÍTĚ NA POHOTOVOST S TÍM, ŽE HO KOUSL KOMÁR.

MYSLETE NA ATYPICKÉ PRŮBĚHY.

U DÍTĚTE S AUTISMEM BUDE VŠE ATYPICKÉ.

VNÍMÁNÍ BOLESTI JE ATYPICKÉ.

REPORTOVÁNÍ BOLESTI MŮŽE BÝT NULOVÉ.

VŮBEC NESPOLÉHEJTE NA UDÁVANÉ SUBJEKTIVNÍ PŘÍZNAKY A OPÍREJTE SE POUZE O OBJEKTIVNÍ METODY - KVALITNÍ ZOBRAZOVACÍ, LABORATOŘE, PROSTĚ OBJEKTIVNÍ METODY.

BUĎTE PROAKTIVNÍ. Což je u autidítěte kontraintuitivní, protože jeho autismus vás nutí vyčkávat.

Není problém u autidítěte usušit obyčejnej apendix do život ohrožujícího stavu.

Zitisko u svého život ohrožujícího stavu udávalo, že to TROCHU BOLÍ.

POKUD JE DÍTĚ TICHÉ, JE TO VŽDYCKY U AUTIDĚTÍ (A NEJENOM U NICH) ZNÁMKA TOHO, ŽE JE TO BLBÝ.

Tímto jsem se odventilovala.

Vzpomněla jsem si na chirurgickou partu z Dětské nemocnice, která ZAPLAŤPÁMBŮ vůbec nespoléhala na Zitínovy stesky a rozhodla se rovnou operovat. Znova jim děkuju!!!

Chudák Janey.

Neměla to štěstí.

Z pohotovosti ji poslali domů a na sál se dostala později.

Tak snad se uzdraví a bude v pořádku.


9 komentářů:

  1. Díky, že jste napsala. Doktor celkově je poslední místo, kde se toužíme vynacházet. Mám štěstí - syn je "nemarodivý", i přesto pokud mu "není dobře" - riskuji raději neomluvené hodiny než potupnou "estrádu" u lékaře. Tákovej hezkej kluk dodnes netuší, že:boty nemají tlačit, triko stahovat, pásek škrtit ... Udání "štípe" na kapky, z nichž se osypal - pídochtorka přešla jednoduše:"buď je neumíte podávat anebo si, chlapec, musí zvyknout". Při jediném ošetření v nemocnici - dobrák, co nezastavil, mu ťuknul do kotníku - mi personál vyhrožoval vyhoštěním před ambulanci - Jsou zdravotníci! domluvit se s dítětem umí??! Neuměli. Syn pochopil, že mu nic není, tak si vytáhl kanylu...

    OdpovědětVymazat
  2. Julie, chválím za důležitý příspěvek pro všechny autirodiče.
    Můžu ho jen potvrdit: od dětství jsem byla známá tím, že mě "nikdy nic nebolelo". Většinu bolestí totiž vnímám jako neurčitý diskomfort, který těžko odlišuji třeba od svědění nebo pocitu tlaku na daném místě těla. V 5 letech jsem dostala zánět středního ucha, ale protože jsem si nestěžovala na bolest ani jsem si na ucho nesahala, přišlo se na to až ve chvíli, kdy zánět zasáhl kost za uchem a byla nutná operace. Doktor v nemocnici prý tehdy řekl mým rodičům, že kdyby se mnou přišli o den později, nejspíš by zánět zasáhl mozkové obaly a mohlo to dopadnout hodně zle.
    Musím taky říct, že vnímání bolesti se moc nelepší ani v dospělosti. Před dvěma roky (bylo mi 26 let) jsem dva dny chodila ze zlomenou zanártní kostí, než jsem šla na rentgen a následně dostala sádru. V té chvíli už byla zlomenina dislokovaná a opět mi hrozila operace (nakonec k ní naštěstí nedošlo).
    Loni jsem na jedné společenské akci dostala záchvat migrény a i když mi přítel opakovaně nabízel, že půjdeme domů, neustále jsem tvrdila, že je to dobré a že tam chci zůstat (protože jsem mu nechtěla kazit večer takovou hloupostí, jako je bolest hlavy a nevolnost), a k odjezdu jsem svolila až ve chvíli, kdy jsem skoro nebyla schopná sama jít.
    A aby toho nebylo málo, tak moji rodiče velmi bojovali proti hypochondrii, což mě dovedlo k přesvědčení, že i když mě něco bolí, tak to říct nesmím, protože si nesmím "stěžovat". Navíc jsem věděla, že pokud ohlásím bolest, budu okamžitě středem pozornosti, a to jsem v dětství opravdu špatně snášela.
    Ovšem, když mi dojde, že je se mnou něco v nepořádku, propadám velkému stresu (protože je něco najednou jinak) který je pro mě většinou mnohem horší než samotná bolest.

    OdpovědětVymazat
  3. Julie,chtěla jsem Vás poprosit,zda bych směla tenhle článek sdílet....je naprosto dokonalý a myslím, že má hodně co říct nejen lékařům,ale i lidem pohybujícím se ve světě autismu.

    OdpovědětVymazat
  4. Milá Eriko, určitě sdílejte!!! To je účel, aby se to všichni pokud možno dozvěděli!!! Díky moc! Julie

    OdpovědětVymazat
  5. Potvrdzujem, syn do puberty, bolesti, choroby prežil tak, že nedával najavo bežné signály,iba.zmenil chovanie, rituály, on hyperák sedel,a bil sa do stehna...viac sa váľal v našej posteli, a vycítila som aký je rozhodený...virózy, osýpky,...bez teplôt, s nebadaným priebehom. Do puberty. Potom už pristúpili teploty...a hysterické prežívanie toho, čo sa s ním deje.Druhý extrém.Je atypický autista, ADHD, zmena receptorov ! vnútromaternicovým infektom jeho biologickej matky, čo znamená, že hladinu liekov mu nastavujú cez krv, nezávisle od množstva čo poje....má aj psych. poruchu.

    OdpovědětVymazat
  6. Juli, můžu taky sdílet? Některým mým mírně natvrdlým mladším kolegům by dozajista neuškodilo si to přečíst. Jinak moc děkuju za info a můžu jen potvrdit "i z druhé strany". Autíci mají všechno tak nějak jinak nebo opačně a potřebují úplně jiný přístup, což málokterá bílá vrána ví :) Mějte se fajnově.

    OdpovědětVymazat
  7. Super, na to budu pamatovat ;)

    OdpovědětVymazat
  8. super članek moc za nej dekuji mam 5 as na pohotovosti by mohl mit uz evidencni číslo i když tam jdu az když vyzkousim všechny ostatní varianty . naposledy jsme se zhadali na pohotovosti s zlomenym predloktim, jsem matka tyran vim to takze když spadl a řekl au rikam to rozhýbeš , druhy den se na ruce vytahl v lese na posed na žebřiku odchytal fotbal a vecer říká mami to ale fakt au tak jsem vytahl tchana at nas odveze směr nemmocnice (jeho reakce s tim nic nemá kdyt mu ta ruka funguje ) stala jsem si za svým v nemocnici jsme po trech hodinách !!! (upozornila jsem personal ze po 30 min uz je prakticky nevysetritelny) dosli na radu dr od stolu co chcete drzi v ty ruce lahev to je dobry tam bude modrina , trvala jsem si na rgt (umim byt otravna a nechtěla bych ho kdybych nebyla presvedcena o sve pravde protože Mirecka v afektu jsme tam drzeli v 6 dospělých lidech) výsledek byla samozrejmne zlomenina a dr byl tak v soku ze zavolal kolegy aby se podivali (takze sice jsem se musela hadat abych pravdu dokázala ale pak to predvedl kolegum aby vedeli ze autista proste i zlomenou ruku dokaze používat bez mrknuti oka. ) jinak jsem v praxi narazila na jediného dr. úrazovky který vi co oznaceni autismus obnasi . pani dr je uz skoro důchodového veku ale priseli jsme tam vsem oznámila ze chlapecek jde proste hned koukla na pediatrem označenou holen jako narazenou sahla na ni mirecek bez mrknuti říká klidnim konverzcnim tonem au a reakce byla a sakra tak rgt a pripravila bych ortézu . dojizdime k ni 40 km ale nelituji jedine cesty

    OdpovědětVymazat