sobota, června 07, 2014

O rodičovství jako ježdění do Itálie či do Francie

Určitě znáte ten příměr.

Že rodičovství hendikepovaného dítěte je něco v tom stylu, jako když všichni kolem jedou do Itálie (rozuměj mají normální děti) a vy jedete místo toho do Francie. Francie je krásná, naučíte se to tam mít rádi, ale někdy je vám trocha líto, že nejste v té Itálii. A základní poslání tohoto příměru je pochopení, že přestanete nutkavě toužit po Itálii, začne se vám v tý Francii nakonec i líbit.

Myslím, že tento příměr je příliš mírný.

Ve skutečnosti je to asi takto.

Všichni jedou do Itálie k moři a vy jedete NA KAVKAZ.



Zatímco vám chodí veselé pohlednice z italské pláže, které rovnou vyhazujete, protože se na ně nemůžete ani podívat, stojíte před obrovskou horou, na kterou máte vylézt, v místě, kde ničemu nerozumíte a hlavně - vy nejste horolezec. Objednali jste si přece tu Itálii kurník. Kam vás to poslali.

A začíná se vám rozbřeskovat. Ne, bez vybavení se na tuto horu vylézt nedá. A opravdu, ale opravdu na tu horu nevyleze nikdo za vás. Budete tam stát tak dlouho, než zemřete sešlostí věkem, nebo než něco uděláte. Vrátit se nemůžete.

Ano najdou se takoví jedinci, co stále stojí pod horou a čekají, až hora spadne, zatímco vyhazujou pohledy z Itálie a čekají, až to celý přejde.

Jiní jedinci po chvíli pochopí, že bude nutné se VYBAVIT a že veškeré poznatky o Itálii vám na Kavkaze budou dost na nic. Problém je, že kapesní průvodce Kavkazem neexistuje, takže se musíte pídit po ústních informacích.

Na kavkazskou horu se totiž dá vylézt pouze s horolezeckým vybavením, kamarády, co vás jistí a s pořádnou kupou štěstí.

Některé páry situaci zvládnou a parťáky, co si jistí záda, si dělají navzájem.

Někteří to štěstí nemají.

Nám kupříkladu tatínek odjel do Itálie s výčitkou, že on si objednal přece Itálii a ne Kavkaz, tak kam jsem ho to zatáhla, posílá pohledy o tom, jak je v Itálii šťasten a občas pošle směrem ke Kavkazu nukleární hlavici.

Ale to je úplně jedno, protože Itálie je od Kavkazu značně vzdálená, panují zde specifická pravidla a nukleární hlavice vybuchnou v atmosféře a na naši skálu nedopadaj.

Celá kavkazská anabáze přináší nová poznání.

Jsou lidé, co horolezí rádi!!!!

Jsou lidé, kteří to umí!!!!

Je potřeba nevěřit italskejm průvodcům, co nikdy v životě na Kavkaze nebyli. Naopak, je třeba vyhledávat ošlehané cestovatele...

Navíc člověk může narazit na sexy horolezce, co pro prosté potěšení z lezení pomůže i vám. Sexy silného muže, co ho to visení na skalách vlastně hrozně baví, kvůli tomu nadhledu nad krajinou (životem), co u toho člověk získá...



Tedy jsem dle doporučení zkušených horolezců nakoupila horolezecké vybavení, postavila se pod horu, připoutala si Zitisko na záda a začala nejistě šplhat. Ze začátku jsme se Zitulí z tý skály i párkrát spadly myslím. Postupně si přidalo několik elitních horolezců a nyní šplháme společně. Moc nemluvíme, protože to šplhání je náročný a když někdo moc hemzá, jsou z toho jenom problémy. Důležitější je se navzájem jistit.

A hle, opravdu se může stát, že si člověk najednou uvědomí, že ten Kavkaz vůbec není špatnej. Že je místy nádhernej.

Začne i přijímat pohledy z Itálie, kde mezitím půlka osazenstva dostala melanom z nadměrného opalování a druhá půlka se nudí a přemýšlí, zda do tý Itálie vůbec chtěla.



Taky si najednou člověk uvědomí, že dítě, co táhne na zádech, jeví značnou tendenci šplhat na tu skálu samo.

Hle....



A tak momentálně visím kdesi na kavkazské skále a doufám, že se společně nahoru vydrápem - nahoru, kde je Zitulina škola a zaměstnání a nějaký normální lidský vztahy, nahoru, kde je normální život.

17 komentářů:

  1. Ano, ten příměr znám... Kdysi se mi líbil...ale když mám tři "trošku jiné" děti, mám někdy pocit, že s jedním zdolávám Kavkaz, s druhým válčím na Ukrajině a s třetím prozkoumávám Egypt. Někdy mám pocit, že tohle nejde zvládnout, ale stejně se snažím...
    Pobavila mě věta o nukleární hlavici na Kavkaz.. bohužel to máme asi také podobné. Držte se!

    OdpovědětVymazat
  2. Krasne napisane, nas tatinek je uz taky v Italii a tak slapeme na Kavkaze aj s Robinkom, ale zatial to zvladame bez nuklearnych hlavic. Mathis ma tiez tendenice liezt sam, myslim ze taku trpezlivost a ctiziadostivost ako ma Mathis nema ziadne zdrave dieta.
    Prajem pekny a kludny vecer.
    Zuzana

    OdpovědětVymazat
  3. Nedejte se, jste obě úžasné, o čem svědčí i tahle brilantní alegorie.

    Myslím, že Zitisku bude brzy 7. Všechno nejlepší, a Neměň se, Zituško, zůstaň svá, jedinečná. Hodně štěstí a krásné vyhlídky na vrcholcích pohoří Kavkaz. :-)) Jarka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc Jarko!!!!! Ano za pár týdnů bude mít Zitisko 7!

      Vymazat
  4. Tohle je naprosto genialne napsane. Vsechny tyhle podobnosti s Francii a Holandskem jsou akorat tak vtipne. Tohle je ale velmi trefne vypodobneno.

    OdpovědětVymazat
  5. Sexy horolezec je fakt dobrej :-) Jarka

    OdpovědětVymazat
  6. Ten konec trochu vyznívá, že vlastně nakonci cesty /nahoře hory/ je vlastně ta Itálie. (?)
    Mně to někdy přijde, že to není Itálie a jiný jakýkoli stát, ale Itálie a být doma zavřený. I Kavkaz je přece jen dovolená...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hm to máte možná pravdu... tenhleten pocit jsem měla dřív, že jsem v té Itálii a nemůžu na pláž a za lidma, že nemůžu nic... ale teď si fakt říkám, že už se to s ostatníma tolik neprotíná a tudíž mne to tolik nezraňuje... nebo jak to říct... ale možná máte fakt pravdu... je to sezení v Itálii, aniž by člověk mohl na sluníčko a koupit si zmrzlinu nebo smočit se v moři

      Vymazat
  7. Bohužel jsem se nevyjádřila přesně, myslela jsem to tak, že ostaní jsou v té Itálii, kdežto my nejsme ani na Kavkaze ani jinde, ale prostě jen zavření doma. Z tohoto pohledu je i Kavkaz vlastně dovolená, vypadnutí ven...
    Jak jste to myslela s tím, že se to s ostatními tolik neprotíná?
    Já teď vyhazuju fotky z Itálie a ostatním se stejně starými dětmi se vyhýbám, v tomto období to hrozně bolí....

    OdpovědětVymazat
  8. Myslím, že člověk se nemá přemáhat a nutit do něčeho, co ho trápí, v tomto smyslu to určitě nefunguje... on ten Kavkaz není úplně od věci, protože ono se i v tom auti životě dá najít nějaká zábava, nějaké rozptýlení, něco, co tu dovolenou připomene, jenom je to moc těžký.... ale prosté sezení doma to myslím není. Ale je to zvláštní typ zábavy, který člověk asi nesmí srovnávat s ostatními, typickými dětmi, protože by ho to neustále dále zraňovalo... Zituščin tatínek čeká s novou manželkou nové dítko a je mi z toho dost smutno, takže on ten smutek ze srovnávání vlastně asi nikdy nezmizí... ale většinu času si ho neuvědomuju, protože se se Zitulí dobře zabavím auti neauti... moc na Vás myslím, ať je líp, Julie

    OdpovědětVymazat
  9. Vtipně napsáno :-) I když si říkám, že taky existují lidé, kteří byli místo do Itálie posláni do Severní Koreje, a ty pak můžou štvát i pohledy z Kavkazu...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A o tom to je, ale to už tady bylo napsáno myslím na podzim, že se navzájem srovnávají rodiče s postiženými dětmi mezi sebou. Je to tak.

      Vymazat
    2. Myslím, že pro paní Julii je těžké to, že její Kavkaz se až příliš podobá Itálii, zdá se, že Itálie je na dosah a pak přijde znovu upozornění, "tady jste na Kavkaze, madam". Ale existuje řada lidí, kteří mohou říct, vždyť vy jste skoro v Itálii, na co si stěžujete? Ale nikdo nechce být "skoro" v Itálii, každý chce být v Itálii úplně.

      Vymazat
    3. No, my taky pořád běžíme posledních 50 metrů, a běžíme a běžíme... Myslím, že ono to bude vždycky "tak trochu už jsme v té Itálii", ale taky jsme furt na tom Kavkaze, to je na tom hrozně únavné, protože autistické díě bude vždycky autistické :-(

      Vymazat
  10. Mě zaujal na první pohled ten horolezec:) - ale to proto, že taky lezu a mám pro ně slabost (jednoho jsem si vzala:)... ale, jelikož člověk nemá dát jen na ten první pohled, článek jsem aj přečetla a děkuji za něj - nějak mi ty vtipné příměry pomáhají se aspoň trochu vcítit do toho, co nikdo, kdo to nežije, nemůže docela pochopit. Moc vás zdravím. janula

    OdpovědětVymazat
  11. Milá Julie, tohle je můj manuál pro přežití na Kavkaze: https://www.youtube.com/watch?v=lYEi_WdCTDI
    A jestli můžu radit, nekoukejte se zpět, nevracejte se v myšlenkách k minulosti, co by bylo, kdyby, jsou z toho jen chmury. Na svou dovolenou (opravdovou) v Itálii vzpomínám jako na jedno ošklivé, špinavé místo na zemi, kde celý týden pršelo, moře bylo po kolena, barva a teplota moči, pak skály a tam už bylo zase vody moc a navíc jsem dostala druhý den menzes...:-)))) Tento Kavkaz vlastně není vůbec špatný:-)
    Držte se!

    OdpovědětVymazat
  12. Moc hezky a trefně napsané!
    Nám je na Kavkaze celkem dobře, zvykli jsme si, jen nás teď čeká předškolní období a nevíme, co bude dál. Ale jak s oblibou říkám: "Ono to nějak dopadne, ještě se nestalo, aby to nedopadlo." Horší je, když se starší syn ptá, proč nemůžeme jet do Itálie jako ostatní, proč musíme s M pořád zůstávat na Kavkaze a jestli je to napořád... Není ještě tak velký, aby pochopil a tak někdy vypadá, že chápe, někdy pláče, někdy se vzteká. A to je mi potom na Kavkaze ouvej. Snad jednou opravdu pochopí...

    Krtonožka

    OdpovědětVymazat