středa, května 16, 2018

Maminko, maminko!

Maminko, poletíš na Mars?

Nepoletím, Ziti.

Aha, aha. No to nevadí.

A myslíš, že já poletím na Mars?

To nevím.

No to je jedno, protože stejně nemám ten postřeh.

Tak ho trénuj.

Jako třeba chytat pravítko?

Ano. Třeba chytat pravítko.

Tak dobře, mami, tak já budu trénovat postřeh.

Mami, taky to prkno bychom měly trénovat.

I ty mami.

Dobře, tak budeme trénovat každý den prkno, proč ne.

Mami, musíš se připravit na tu umělou gravitaci. Trochu zlepšit fyzičku, abys vydržela umělou gravitaci. Mami a co vlastně děláš v práci?

No to je různý.

Hlavně piju kafe. Piju kafe a něco vymýšlím.

To zní dobře, mami. I když teda já kafe nechci pít. Až budu velká.

Ale nechci letět na ten Mars bez tebe, mami, nechci.

Musíš letět taky.

Dialogy se Zitínem

úterý, května 15, 2018

Můj životní muž je minimalista.

Nic ho nepotěší tak jako odsunutí nějakých předmětů z naší domácnosti jinam.

Potřebným, do sběrného dvora, přátelům, komukoli, kdo něco potřebuje.

Dřív mne to permanentní vyhazování věci poněkud znervózňovalo.

Obávala jsem se totiž, že nám nic nezůstane.

Nyní tomu přicházím na chuť.

Už věci ani nehromadím, protože vím, že Honza mi je opět vyháže.

V takovém settingu, kdy žijete se zapřísáhlým minimalistou, nemá ani cenu pokoušet se hromadit.

Držím se několika pravidel.

Když přinesu domů novou věc, musí nějaká jiná odejít.

Je to smutné, ale je to tak.

Když si kupuju oblečení, musí být tím pádem lepší než kterýkoli kousek ve skříni, protože něco pak bude muset jít a byla by škoda vyhazovat dobré věci, co už ve skříni jsou.

Jedinou výjimkou je materiál na Zitínovo tvoření, ten nakupuju neomezeně.

Když něco nepoužívám, není důvod mít to doma.

Taky je dobré mít určité vymezené oblasti, kde není nic. Vůbec nic.

Například stolek v obyváku. Nemusí na něm být žádné krámy.

Obecně se navíc zdá, že byt vypadá líp, když není plný předmětů.

Takže žádné serepetičky, růžový porcelán, vtipné suvenýry z cest, nic.

Honza to vyháže.

Když se plížím domů s nějakým podezřelým balíkem, zachmuří se.

Další věci.

Další věci nechceme.

A já s jistým překvapením přicházím na to, že opravdu nechceme.

Nepotřebujeme.

Minimalista

neděle, května 13, 2018

Nálezy vyčistíme, vyfotíme, potěšíme se s  nimi, 2-3 si ponecháme na malinký šperk dle návrhu Zitul, a ostatni ametysty při příští výpravě vrátíme na místo, kde jsme je našli. Chci děti naučit hledat a rozpoznávat a chránit, ne hromadit. Byl to krásný den.

Ametysty

sobota, května 12, 2018

Myslím, že celý systém je špatně nastaven.

Ještě před početím dítěte by mělo proběhnout tohle.

Měli by si vás pozvat do nějaké místnosti někde mimo špitál, aby bylo jasné, že nejste nemocní nebo tak, ale i mimo úřad, aby bylo jasné, že nejste problematičtí v rámci systému, no prostě nevím kam, ale měli by vás někam pozvat. Do nějakého prostředí, které by bylo bezpečné.

Tam by sedělo několik životem zkušených lidí.

Ti by na vás koukali a kladli by vám následující dotazy.

Jaké máte strategie pro zvládání stresu?

Můžete nám říct nějaký příklad?

Jak často je praktikujete?

Aha aha...

Jak často si myslíte, že byste je měli praktikovat?

Co děláte s partnerem pro váš vztah?

Jak myslíte, že to tímto způsobem dlouho vydržíte?

Chcete, aby se to zlepšilo?

Nebo chcete odejít?

Co vlastně chcete?

Potom, až byste se zorientovali v tom, co vlastně chcete, by byl povolen sex.

No jo no jo.

To by nefungovalo.

Skončilo by to nějakou utopickou tyranií, kde by jedni rozhodovali o reprodukci jiných.

Skončilo by to úplně, úplně strašně, protože většina lidí nezvládá moc.

Ale nějaký bazální smysl zodpovědnosti vůči dítěti, partnerovi, sobě samému by místy neškodil.

Stejně jako připomenutí zodpovědnosti za své potomstvo těm, kteří na ně již dávno zapomněli.

Farma zvířat

čtvrtek, května 10, 2018

Pamatuju si, že když jsem byla věkově tak nějak poblíž puberty, začala jsem svého tátu neuvěřitelně otravovat s tím, že budu létat do vesmíru.

Moji rodiče byli velmi.... velmi specifičtí rodiče.

Chvíli na mne koukali a pak mne ujistili, že je to prima nápad.

A že by bylo dobré vymyslet nějaký projekt, nebo něco, čím se tedy na ten kosmický výzkum napojím.

Přetočte o řadu let a několik dětí dopředu.

A já tu sedím u počítače a čtu si oficiální potvrzení z NASA, že pracuji pro projekt ARES.

ARES-ICE.

Ano, do roku 2021 oficiálně pracuji pro projekt ARES-ICE.

Já, to malý dítě.

Nikdy jsem nebyla v Houstonu.

Nikdy jsem nebyla v USA.

Nikdy jsem nebyla nikde. Tedy byla, ale když se narodila Zitul, už to nešlo.

Na nějaké postdocy v zahraničí jsem mohla zapomenout.

Seděla jsem tedy na pozadí v České republice a charakter našeho rodinného života a specifických potřeb některých členů naznačuje, že zde dále dlouho sedět budu.

Ale držela jsem se toho, co mi poradili naši.

Že je potřeba vymyslet něco, co ty v NASA bude zajímat.

Takže po řadě telekonferenčních hovorů s lidmi, které jsem nikdy neviděla osobně, po miliardě emailů s lidma, jejichž jmenovky pod mailem mne děsí, po dlouhém vysedávání u počítače a přemítání, zda je náš koncept měření stresu validní, jsme zde.

Nikdo z naší pracovní skupiny nikdy ve facilitě NASA zatím nebyl, ale v době sociálních sítí je to jedno.

Nejde o mobilitu.

Jde o myšlenku.

Nejde primárně o to, jak geniální konexe si vyrobíme pobytem v zahraničí.

Jde o to, jak moc užitečné je to, co tady, v České republice, u stolu s počítačem vymyslíme.

Aspoň si to myslím.

A na oslavu své NASA práce jsem se rozhodla udělat něco pro Zitína.

Vzala jsem ji do města na super oběd, koupila jí tunu origami papíru, protože to Zitul miluje, a povídala si s ní o tom, o čem si se mnou v těch dvanácti třinácti povídali naši.

A o tom, že jestli chce pracovat pro NASA, že může.

Že jenom bude potřeba vymyslet něco, co jim bude k užitku.

Zitul to myslím výborně chápe a dále konstruuje svoje radiační štíty ve stylu origami.

A věřím tomu, že jednou origami radiační štít by Zita vyletí do kosmu.

Upřímně tomu věřím.

Yes, you can.

sobota, května 05, 2018

Rozkvetlý sad.

Sady.

Nedávno jsem pojala nápad.

Že děti potřebují jarní fota.

Znáte to, taková ta vánoční fota, jarní fota, letní fota a plynule navazující podzimní fota.

Ale jelikož první rok života Jindru skoro nikdo nefotil, mohl by mít fotky aspoň z batolecího období.

Jsem si říkala.

Domluvila jsem s kamarádkou termín focení, kteréžto se odehrávalo v sadu v Lískovci, kde se teď na jaře fotilo minimálně celé Brno.

A pak to začalo.

Termín focení začal se vším kolidovat.

V práci se začaly kupit nečekané povinnosti, schůzky, návštěvy zahraničních partnerů. Ale s vypětím všech sil jsem to zvládla zorganizovat.

Vytřeštěně jsem cestou z práce naložila Jindru do auta a jela pro Zitul do školy, přičemž jsem se uchýlila k nejhorší formě rodičovství, takzvaný rodič "hlavně-chci-mít-klid", jelikož jsem Jindrovi v autě dala na pojídání slané křupky, aby nehulákal.

Když jsme dojeli ke škole, Jindra stejně hulákat začal, protože křupky došly.

Pak se Jindra rozhodl, že z auta nebude vystupovat.

Vytáhla jsem ho tedy násilím z pásů sedačky, kterých se křečovitě držel a dala si indiánský běh se závažím v náručí vzhůru do kopce.

Pobledlá Zitul mi cestou ze školy sdělila, že jí není dobře.

Že asi bude nemocná.

Vrátili jsme se do auta a Jindra se rozhodl, že do sedačky si nesedne.

Zitul se znaveně sesunula na sedačku vedle něj.

Jindráček se rozplakal, že chce křupky.

Odjeli jsme do sadu.

Bohužel, v sadu jsme nikdy nebyli, a tak jsme netušili, že autem se dá zajet i dál než za hlavní bránu.

Vytáhla jsem děti z auta a vyrazili jsme do kopečka.

Jindráček si našel klacek a začal demolovat stromy.

Vzaly jsme mu klacek a šly jsme dál, ale Jindra nešel, protože se snažil vyšplhat na nějakou jabloň.

Sundala jsem Jindru z jabloně a šly jsme dál, načež se Zitul rozbrečela, že má špatný účes.

Spravila jsem Zitul účes, vzala Jindru do náruče a pokračovala v cestě.

Došli jsme s pláčem obou dětí na místo focení.

Celou dobu jsem se potýkala s myšlenkou proč. Proč toto dělám. Proč to dělám sobě a proč to dělám dětem.

Na místě dostal Jindra bílou židličku a byl velmi veselý. Během těchto minut šikovná fotografka Saša udělala několik supráckých snímků.

Potom se ovšem Jindra urazil, že se bude fotit Zitul a byl konec, dočista.

Prohlásil, že je FOTOGRAF VELKÝ, že chce FOŤÁK VELKÝ, a byl konec.

Vlezl si do přepravky od jablek, která tam asi zůstala z loňského roku, a odmítal vylézt.

Pak tam za ním zalezla i Zitul a začali si tam hrát, což bylo sice smutné z hlediska focení, ale pozitivní z hlediska sourozeneckých interakcí.

Děti byly v krabici a nebylo možné je dostat ven.

Když jsem se k tomu po chvíli odhodlala, vyvlekla jsem Jindru z krabice, Zitul mne honem objala, fotografka udělala foto a šli jsme domů.

Celý proces focení trval asi tak 10 minut a byl prokládán Zitínovým slzením a Jindrovými ječáky.

Ale ty fotky.

Fotky jsou úžasné.

Koukám na ně a říkám si, jak jsou vzpomínky milosrdné.

Za pár let na to kvílení zapomenu a zůstanou veselé děti na fotkách v rozkvetlém sadu.

A jak naprosto, ale naprosto naše realita sociálních sítí nemusí odrážet skutečnost.


Jak jsme se šli vyfotit

čtvrtek, května 03, 2018

Vyšší level origami.

Vyšší level

Přátelé, nesmírně děkuju za vaše komentáře.

Těší mne a moc ráda je čtu a i když obvykle nestihnu odpovědět, snažím se další příspěvky té diskuzi v komentářích třeba přizpůsobit.

A nyní bylo komentářů spousta.

Nosím v hlavě dlouhý článek, dlouhou úvahu na téma "ztypizování autistického člověka". Nebo spíš "Ztypizování autistického člověka a jeho následky".

Ale ještě to musím trochu promyslet.

Vezmu to zeširoka.

Od počátku věků je evoluční výhodou lidských společenstev schopnost efektivní sociální kooperace. Společnost odměňuje ty, co kooperují, protože je to pro ni výhodné, a trestá ty, co nekooperují. Pokud někdo vypadá, že nekooperuje, je to inherentně vnímáno negativně, i když ten člověk neškodí.

Smůla je, že autíkům přistála ta nálepka, že kooperovat nechtějí. Oni chtějí. Velmi. Oni pouze nevědí jak či nemohou klasickými prostředky. Ale po komunikaci touží. A touží být prospěšní a důležití, tak, jako kdokoli ostatní.

Výchovný přístup může být v zásadě postaven dvojím způsobem. Buď se budeme snažit odstranit problémové chování, podpořit kooperativnost, učit strategie a odstraňovat deficity. Na tom není nic špatného, naopak je to v řadě situací užitečné. Ale nesmí se to přehnat. Nebo budeme podporovat vnitřního génia, pokud se nám ho někde podaří objevit, budeme podporovat hluboký talent a na nekooperativnost se vykašleme, protože přínos, který takový člověk pro společnost má, převáží jeho sociální deficity.

Možná to vypadá přitažené za vlasy, ale v praxi, ve vědě jsem viděla spoustu lidí, kteří by zcela zjevně splnili kritéria poruchy autistického spektra. Kteří byli hluboce respektování, i přes svou reálnou sociální příšernost, protože uměli NĚCO SPECIÁLNÍHO. Derivovat integrovat, žít ve světě fraktálů, malovat, kreslit, tvořit hudbu, cokoli.

Pokud budete v něčem zcela vynikající, společnost vám odpustí odlišnost. Je to velmi nespravedlivé.  Ale je to tak.

A teď k tomu talentu.

Pokud chceme rozvíjet talent, musíme mít nejdřív s naším autíkem spolehlivé pouto a důvěru a to lze navázat nejlépe přes autíkovy prapodivné zájmy.

Řekněme, že autíka těší letadla.

Můžeme jít do obchodu a nakoupit hromadu modýlků letadel a několik týdnů je s autíkem skládat.

Můžeme chodit dívat se na letiště.

Můžeme chodit dívat se na letiště a fotit letadla a dávat je do alba a pak si procházet album a ukazovat si letadla, která jsme na letišti viděli.

Můžeme si číst encyklopedie o letadlech.

Můžeme jít do technického muzea se podívat na letadlový motor.

Můžeme projet všechna technická muzea v ČR a vést si dokumentaci o letadlových motorech tam vystavených.

Můžeme požádat našeho autíka, aby vyrobil knihu pro mladšího sourozence na téma LETADLA.

Můžeme vyrobit potisk na tričko s letadlem.

Můžeme autíkovi koupit pyžamo s letadlama.

Můžeme najít dobrý seriál o letadlech.

Můžeme autíkovi vysvětlit základní fyzikální principy, díky nimž funguje letadlo ve vzduchu, a můžeme tím přitáhnout jeho pozornost k fyzice.

Můžeme koupit velké malířské plátno a požádat našeho autíka, ať nám nakreslí OPRAVDU KRÁSNÉ LETADLO.

Můžeme nastřádat noviny, koupit klih a kašírováním můžeme vyrobit model letadla podle autíkova návrhu a za jeho intenzivní spolupráce.

Můžeme autíka přihlásit do leteckého kroužku.

Můžeme se domluvit s třídní učitelkou či učitelem, že autík přednese referát O LETADLECH.

A tak dále, a tak dále.

Můžeme toho dělat tisíc.

Jedinou podmínkou je, že nesmíme autíkovi nutit tramvaje.

Pak to celý přestane fungovat.

Já mám s tímto přístupem ty nejlepší zkušenosti.

Vznikne tím pouto a vznikne tím důvěra.

A vzniknou z toho zcela nenuceně kamarádi.

Jak si vytvořit pouto s autistickým člověkem II