neděle, února 26, 2017

Sedím u stolu a vedle Zitisko vytváří ikebanu a snaží se do misky na kenzan nějak napresovat jakousi větvičku a vzdychá, že to nejde.

Já se pro změnu snažím způsobit, aby v mé malé misce vypadala dobře jakási tymiánová větvička, která tam ale zjevně nepasuje, něco je s ní prostě špatně, je to jasné jako facka, jenom nevím co.

Tak se s tím společně pereme.

Zitisko nacpalo větev a nyní vzdychá, protože krátí tulipány a není si asi úplně jistá, jak moc zkrácené mají být.

Já pro změnu vzdychám, protože větvička upadla a nová tam nějak nejde napasovat a navíc to pořád není ono, vypadá to jako prasečí ručka, no hrůza.

Ale uvnitř cítím, že je to super.

Že děláme se Zitul něco SPOLU.

A že děláme něco ŽENSKÉHO.

I když teda ikebanu vymysleli muži a dlouho ji i muži provozovali.

Ale ženského v tom smyslu, že se zaobíráme květinami a nic jiného v danou chvíli neřešíme.

A zaobírat se květinami k nám nějak patří.

Nějak cítím, že bych se jako žena MĚLA zaobírat květinami.

Že je to pro mne jaksi prospěšné a pro celou rodinu taky.

A to myslím zcela emancipovaně.

Není to žádná moje povinnost.

Nikdo to po mně nechce a nevyžaduje.

Ale já uvnitř cítím, že je to pro mne hluboce prospěšné a pro Zitul taky.

Že je to nějak užitečné pro mou duši.

Pak jdeme do parku a sbíráme větvičky a díváme se, které by se nám hodily a které ne a je to legrace.

A já jsem šťastná, protože přesně takhle je to skvělý, najednou se díváme kolem a vidíme tolik větviček a tvarů a barev a vidíme, že příroda je krásná.


Zaobírat se květinami

Pokracujeme. Zitisko ma opravdu japonskou dusi.

Ikebana 2.

sobota, února 25, 2017

Nase japonske duse dnes vytvorily toto.

Ikebana

Milí čtenáři, omlouvám se, že píšu míň.

Je to z prostého důvodu.

Poslední dobou mám pocit, že mnohem víc vydávám, než jaksi přijímám. A potřebuju se nějak "dobít", abych mohla zase vydávat.

Dobití má podobu nejrůznějších více či méně šílených akcí, které podnikám, aby se moje vnitřní duševní nádoba jaksi zpátky naplnila.

Ale docela to funguje.

Jsem sice unavená úplně stejně, ale o hodně víc pobavená.

Jedním z nejnovějších počinů je, že jsem se rozhodla začít aranžovat ikebanu.

K tomuto úkolu jsem přizvala Zitisko, protože Zitul miluje vše japonské.

Origami, suši, ikebanu, všechno.

Dneska mi sdělila, že má japonskou duši.

Doslova řekla: "Maminko, maminko, mám pocit, že mám duši z Japonska".

Trochu ve mně hrklo. Co když je to pravda?

Co když duše cestují a Zitínova duše je opravdu duše z Japonska?

Ale zpět k ikebaně.

Šly jsme na kurz.

Protože na pořádné výkony člověk potřebuje pořádné učitele.

A v Brně je to štěstí, že se takoví učitelé dají najít.

Šly jsme na kurz a bylo to bezvadné.

Zitínova japonská duše je nadšena.

A moje taky.

Takže sedím, sotva držím oči otevřené, protože s Jindrou je každý den akčním dobrodružstvím, ale mám dobrou náladu a radost.

Dám sem pár fotek.

Je to nádhera!

Japonská duše

středa, února 22, 2017

Volna tvorba Zitina

Vyjmenovana slova po P

pondělí, února 20, 2017

Většinu času mám ze sebe pocit, že jsem dost mizernej rodič.

Ale někdy mám světlou chvilku.

Opravdu. Uvidíte.

Jídlo, znáte to.

Znají to skoro všichni a autirodiče to znají desetkrát víc.

Jídlo může být problém.

Velký problém.

To, co funguje na běžnou dětskou populaci, na autíky naprosto nefunguje.

Jsou schopni se roky živit zeleným želé a je jim jedno, jak moc se snažíte či naopak nesnažíte dopravit do jejich žaludku něco dalšího.

Reverzní psychologie nefunguje.

Taktika "tak nejez, nic ti nenutíme" vede akorát k tomu, že dítě po třech dnech hladovění omdlí cestou do školy.

Nene, toto není cesta.

Ale nucení není taky cesta.

Nikdo nechce být do ničeho nucen.

Po vyhrocené jídelní scénce, kterou jsme si dali cca před týdnem, jsem dospěla k názoru, že takto to dál nejde.

Zitisko jí/nejí v závislosti na barevné kompozici talíře a samozřejmě v závislosti na divných texturách a vůních.

Tak si říkám, chce to systém, který by toto respektoval.

Sedla jsem si se Zitul a jedno odpoledne jsme většinu jídla rozkódovaly do tří skupin.

Červená jídla - to jsou tak hrozná jídla, že když je sníte, budete blinkat. Třeba halušky s brynzou nebo bůček. Tato jídla se NIKDY NESMÍ NUTIT. Zde má ve mně Zitisko naprostého advokáta. Když budeme na návštěvě a budou halušky, tak se Zitína rázně zastanu a řeknu, že mne to moc mrzí, ale že Zituška tohle nemůže. Protože v sázce je její důvěra ve mně. Těchto jídel není tolik.

Zelená jídla - to jsou vynikající jídla, která by Zitisko pokud možno chtělo každý den. Třeba řízek. Problém je, že těchto jídel je jen několik málo a zbytek rodiny se jimi cítí decentně omezen, zejména pokud je jí dokola stále celé roky. Čočku už kupříkladu nemůžu ani vidět a asi to tak roky zůstane.

Oranžová jídla - velmi zajímavá skupina. Je to skupina jídel, u které se tak trochu bojíte, že s nimi je něco v nepořádku, a raději je nejíte, ale když se náhodou zapomenete a sníte je, zjistíte, že jsou vlastně docela dobrá. U těchto jídel je možné mírně trvat na svém, že dítě aspoň něco sní. Samozřejmě rozumně. Pár lžiček.

Zitisko je z nového systému nadšeno. Ví, že bůček do ní nikdy nikdo tlačit nebude, a to je samo o sobě uklidňující. Základ je, že si to může řídit sama, řekne barvu a já hned vím.

A hlásí, že minulý týden snědla PĚT ORANŽOVÝCH JÍDEL.

Spousta nových chutí a vůní.

Tak si nad tím tak přemýšlím.

Když říká, že bude po bůčku blinkat, tak jí věřím.

Věřím jí a nezpochybňuju to a nevysmívám se tomu a nezlehčuju to.

A naopak Zitisko zkouší i jiná jídla, v bezpečné zóně, ve které se cítí dobře.

Za poslední týden toho snědla tolik, co za poslední měsíc.

A já z toho mám velkou radost.

Kód jídlo

Únor bílý, dítě šílí.

Únor bílý, ztráta brýlí.

Únor bílý, matka kvílí.

Únor bílý, ujdi míli.

Únor bílý, nerozptýlí.

Únor bílý, shnilé býlí.

Únor bílý, zima v cíli.

Únor II.

sobota, února 18, 2017

Unor bily, pole sili.

Unor

čtvrtek, února 16, 2017

Zaznělo to tu v jednom komentáři a já si této myšlenky nesmírně cením. Děkuji za ni!

Ano, ženy ve vědě potřebují MANŽELKU.

Když budou mít manželku, bude všecičko v pořádku.

Mohla bych si podat inzerát.

Potřebuji manželku. Hodnou a zejména velmi pracovitou. Nekuřácká domácnost, pár dětí, fíkus a sýkorka, co k nám chodí na okno. Na oplátku nabízím kreativní zázemí, spoustu nových, nečekaných situací, zážitky, kterých se jinde nedočkáte.

Proč vlastně manželku potřebuji?

Z následujících důvodů.

Zaprvé.

Někdo se musí starat o děti. Ano, někdo musí Jindřicha sundávat ze stěn a parapetů a vymýšlet Zitínovi zábavu, zatímco já budu v práci provádět svá vitálně důležitá měření. Někdo navíc musí Jindřicha kojit a vařit u toho večeři a učit se se Zitínem vyjmenovaná slova. Kojení pak pokračuje i v noci a v noci já musím spát, jinak mi to zítra nebude myslet, až budeme dělat tu vědu, to dá rozum. Proto potřebuji manželku 24 hodin denně, nějaká krátkodobá výpomoc to nezachrání.

Za druhé.

Úklid. Nepříjemné téma. Ale někdo to dělat musí. Když to nedělá nikdo, vzniká špína. Když to nikdo nedělá dlouho, je té špíny hrozně moc. Moc špíny je nechutné a někdo se tím musí prostě zabývat. Stejně jako poblinkanýma oblečkama. Mně se to trochu ekluje, a proto potřebuju manželku, protože té to nevadí.

Za třetí.

Reprezentace. Potřebuju vedle sebe pěknou, upravenou osobu, která mi bude dělat dobrý oko, až půjdeme na nějakou družící akci. Honza je bezva, ale má svou maskulinní kariéru a taky svoje mužský zájmy a mohlo by se lehce stát, že by vznikla šovinistická představa, že musím reprezentovat já jeho. Já ovšem chci mít manželku, která bude reprezentovat mne. Pěknou, usměvavou. Já budu klidně obtloustlá a plešatá a nikomu to nebude vadit, protože budu geniální vědkyně.

Za čtvrté.

Zájem o mou osobu. Pro adekvátní vědecký výkon potřebuji, aby mne někdo nekriticky zbožňoval. Potřebuju takovou tu hodnou, starosvětskou ženu, která si bude myslet, že jsem nejlepší, a bude o tom přesvědčovat okolí. Ano, můžete namítnout, že mám velmi chytrého, pracovitého muže, ale on mne nekriticky nezbožňuje.. Ba právě naopak. Občas něco namítá! Nesouhlasí! No občas.. dost často! Namítání je nepřípustné. Potřebuju, aby na mne někdo pouze obdivně hleděl. Jedině to nastartuje můj vědecký potenciál do nebeských výšin.

Za páté.

Relaxace. Souvisí s bodem 2. Všichni musí pochopit, že pokud mám odvádět světovou vědu, tak musím v noci místo kojení spát a taky po příchodu z práce trochu relaxovat. Manželku potřebuji proto, aby šla s dětmi ven, zatímco já si budu číst noviny a reklamní letáky a nechám myšlenky volně bloudit. Cítím, že takto by se mým vědeckým konceptům dařilo podstatně snadněji se zhmotnit. Navečer potřebuju navíc klid na studium vědecké literatury. Takže manželka dá děti spát, ale tak, aby mne to pokud možno nerušilo.

Za šesté.

Nenáročnost. Správná manželka nic nevyžaduje. Svoje zájmy neupřednostňuje před zájmy mými. Ví, že její místo je až za mými úspěchy. Má to tak ráda a je za to šťastná. Žádné ambice, nic takového. Je ráda, že může být v pozadí. Je spořivá, neutrácí za blbosti, už vůbec ne za sezónní oblečky, šetří a dobře hospodaří. Oblečení jí vydrží léta. Občas bych ji ovšem něco koupila na tu reprezentaci, viz bod tři, aby nevypadala jako strašidlo, až někam půjdeme. Přestože je manželka nenáročná, má super postavu, ale nikoli z fitka, ale z domácích prací. Chápete, žádné flákání. Má to tak ráda.

Takže, milí přátelé. Pokud o nějaké takové manželce víte, sem s ní.

Ráda si ji vezmu.



Proč potřebuju manželku