neděle, listopadu 19, 2017

Zitul vymyslela a nachystala adventni kalendar plny prekvapek...:-)

Adventni kalendar

Mami... mamííííí... mámo.... mámo.... mamí..... má...mo!

Otevírám oko a koukám na nTašeho kučeravého hošíka, který drží v ruce flétnu.

Je šest ráno.

Je tak brzo, že být vzhůru přímo fyzicky bolí.

Zavírám oko, ale nemá to cenu, Jindra ví, že už jsem vzhůru a začná svou serenádu na flétničku.

Když nereaguju dostatečně nadšeně, vzdaluje se do pokojíčku a přichází ozbrozojen tamburínou.

Když nezabere tamburína, donese si hromadu kostek lega a vysype je z krabice přímo k mojí hlavě.

Vstávám.

Téměř poslepu dojdu kuchyně a dávám Jindrovi snídani.

Jindráček je spokojen a odchází do obýváku zahrát na klavír. Půl sedmé v neděli je ten správný čas na pořádný koncert.

K tomu si obvykle zapíná metronom a to na nejvyšší tempo a hlasitost.

Piju kávu.

Poslouchám serenádu na metronom.

Asi za hodinu jde Jindra vzbudit tatínka, kterého nechávám milosrdně spát.

Tatínek téměř poslepu dojde do kuchyně a připraví Jindrovi druhou snídani, protože neví, že už Jindra jednu měl.

Jindráček vesele pořádá druhou snídani a k tomu se dožaduje briošek.

Pak odejde do obyváku a vyrve ze zásuvek všechny kabely u všech spotřebičů.

Pokusí se vyšplhat na knihovnu. K tomu si zpívá.

Z knihovny vytáhne několik knih a nakreslí do nich podobiznu táty.

Nacpe můj mobil pod postel.

Oblepí celý byt třpytivými hvězdičkami, které chce Zitul použít na adventní kalendář.

Spadne na hlavu ze své postýlky. Spadne na hlavu i ze Zitínovy postele.

Otiskne na zeď ruku od borůvkové marmelády.

Nakousne tři různé banány, které si přičinlivě donese z kuchyně a oloupe.

Vytáhne všechny bezpečnostní záslepky do zásuvek.

Zapne vysavač a vysaje hřeben.

Říkám Honzovi, a není on malinko hyperaktivní?

Ale Honza kontruje, že není, protože se dokáže ohromně dlouho soustředit a ve své destrukci vyniká pečlivě připravenou strategií.

Koukám na toho tvora a říkám si, no my si ještě užijeme.

A Jindráček na mne pohlédne doširoka otevřenýma očkama, pohladí si své blonďaté lokýnky a říká: NE MAMI:-)


Život s batolátkem pokračování

sobota, listopadu 18, 2017

Přestože v poslední době zažívám existenciální krizi způsobenou asi fatálním množstvím práce a povinností, snažím se stále žít nějaký svůj vlastní, osobní život.

Což vypadá tak, že se snažím scházet se svými přítelkyněmi a přáteli a trávit s nimi nějaký čas, protože... protože je prostě mám ráda.

Ale řeknu vám, není to jednoduchý.

Myslím, že jsem tu před pár lety psala takový jásací článek o tom, jak jsou moje přítelkyně silné ženy.

Protože jsou.

Jak bojují za zdraví a práva svých dětí, jak to nevzdávají.

Přetočme o pár let dopředu a hle.

Moje přítelkyně jsou se svými řekněme náročnými ratolestmi... samy.

Vůbec se nehodlám a ani nechci zabývat myšlenkou, proč jsou samy, kdo za co mohl, kdo komu co řekl, udělal, odešel, přišel.

To je jedno.

Potíž je, že moje přítelkyně jsou samy nejen samy na sebe, což je povětšinou docela dobrý životní stav, který může pomoci osobnímu růstu, ony jsou ale samy i na svoje děti, které se narodily s nějakým problémem.

Řeknu vám, není mi z toho dobře.

Já vím, že by to nikdo nepřiznal, nepřipustil, určitě by všichni tvrdili, že to tak není, ale realita je krutá.

Pokud budete mít dítě s nějakým hendikepem, váš vztah je v ohrožení.

Momentem, kdy vám sdělí diagnózu, nebo kdy se přihodí nějaký závažný malér, tím momentem začne ve vašem vztahu tikat časovaná bomba.

Někteří tu krizi zvládnou a vyjdou z ní posíleni a zoceleni.

Pár takových lidí znám a jsou skvělí.

Jiným se to v krizi rozpadne pod rukama.

Ten vztah. Za což je asi nelze vinit.

Rozpadá se nicméně vztah mezi rodiči, nikoli vztah rodiče k dítěti. Alespoň by neměl.

Takže dnes sdělení mužské části populace.

Milí muži.

Když se s partnerkou hendikepovaného dítěte rozhodnete rozejít, nerozcházejte se automaticky i se svým hendikepovaným potomkem.

Já vím, je to velký zklamání, že váš potomek nevypadá tak, jak jste si ho asi představoval, ale on za to nemůže. Nemůže za to ani vaše žena.

Pokud na ni cítíte vztek za to, že vám nedala dokonalé dítě, tak to nějak verbalizujte, choďte spolu na terapii a možná se oba stanete lepšími lidmi, kteří leccos pochopí. Je normální mít takový pocity. Není normální týrat toho druhého, protože se bojíte některý věci říct nahlas.

Nenechávejte 100% času péči o svého hendikepovaného potomka na své bývalé ženě.

Nejde to přežít.

Nepoužívejte omezení pomoci s vaším hendikepovaným dítětem jako trest za vztahové příkoří, které jste pociťoval/pociťujete.

Pokud si pořídíte novou rodinu, nemažte minulost.

Smazaných minulostí kolem sebe jsem viděla několik a řeknu vám, že žít jako smazaná žena z minulosti s hendikepovaným dítětem, které je ovšem velmi přítomné a velmi potřebné, je strašný úděl.

Nebuďte prostě blbec.

Když už nemáte dost síly na to, abyste se o své hendikepované dítě staral osobně, aspoň ho zajistěte finančně.

Taky jsem měla příležitost pozorovat, jak se několik poměrně bohatých otců do krve soudilo o co nejnižší alimenty na zjevně hendikepovaný dítě a je .... je to strašně trapný.

Navíc za to přijdete do pekla.

Pokud se se svou ženou tedy rozejdete, nerozcházejte se automaticky se svým potomkem.

Pokud se vaše žena chová emocionálně, iracionálně, divně, vyčítá, dívejte se na to prizmatem toho, že ona taky utrpěla velký zranění a že její chování může daleko víc souviset s tímto zraněním než s vaší osobou.

Uf.

Odventilovala jsem se.

Odpusťte, ale musela jsem.

Já už se na to totiž nemůžu dívat.

Kam zmizeli

středa, listopadu 15, 2017

Kochova vlocka je jeden z prvnich matematickych popisu fraktalu. Sedime, jime, Filip vysvetluje Kochovu vlocku a Zitul je fascinovana. Kamaradit s fyziky a matematiky je hodne cool.

Kochova vlocka

úterý, listopadu 14, 2017

Děti spí.

Sedíme s Honzou v obyváku a hledíme před sebe.

Nesledujeme žádný film nebo tak, protože to by nás příliš vyčerpávalo.

Prostě hledíme.

Připadá mi, že je mi tak osmdesát let.

Už mi chybí jen papuče na nohy a křížovky do ruky.

Říkám Honzovi - jestli to není jen nějaká životní fáze??

Taková ta fáze, kdy se člověk prostě extenzivně stará o jiný lidi, malý lidi.

Honza mne ujišťuje, že je to jen fáze.

Říkám, no, jednou na to budeme rádi vzpomínat, doufám.

Pokouším se být pozitivní.

A Honza říká - ne omyl.

Jednou na to budeme vzpomínat, jak to bylo STRAŠNÝ, ale jak jsme to zvládli.

Mozek milosrdně vymaže vzpomínky na řvoucí a ječící batole a mimoziánské chování pubertálního Zitiska.

Zůstanou krásné věci.

Buclaté ručky kolem krku.

Mám tě rád, mami.

Výpravy se Zitul na hvězdárnu a do muzeí a do VIDY.

Mozek vymaže vzpomínky, jak jsem několik nocí po sobě nespala a jak jsme se pak hádali, a jak jsem pak šla do práce, jako by se nechumelilo.

Vymaže vzpomínky, jak oba střídavě usínáme na gauči, jakmile se dostaneme domů.

Vymaže vzpomínky na nekonečný přejezdy mezi kroužky.

Zůstanou vzpomínky na společný večeře, deskové hry, návštěvy tety Katuly a strejdy Ríšy, na smích, dobrý jídlo, domácí teplo.


Fáze

sobota, listopadu 11, 2017

Jedu busem s Jindrou a Zitínem.

Jedeme a vedle nás stojí dvě takové rodinky s dětmi, hezcí lidi, hezky oblečení.

Maminka stojí u kočárku umně vecpaného mezi můj kočárek s Jindrou a další kočárek napravo od ní.

Mezi kočárky je jedno volné sklapovací sedátko.

A na sedátko se mlsně kouká několik dětiček těch dvou rodinek.

Holčička si chce sednout.

Ale chlapeček je rychlejší.

Tatínek na hošíka kouká a pak povídá "no... vstávej... buď gentleman a pusť Lucinku".

Hošík tupě hledí.

Tatínek se začne smát a obrátí se na druhého otce: "no... je jiná doba, co???"

Holčička kouká tázavě na maminku.

Maminka stojí a vypadá, že omdlí.

Jeden z otců si sedá.

Matka stojí a nic neříká.

Chlapeček tvrdošíjně sedí a oba otcové se tomu smějí (panečku... ten má výdrž!... tak už vstávej.... vidíš ho, von nevstane... no není to vtipný?).

Nakonec chlapeček vstane a na židli si sedne holčička.

Hošík postojí asi vteřinu a začne natahovat.

Zapomněla jsem uvést, že mu bylo tak deset.

Oba otcové vyzvou holčičku, aby vstala.

Ta tak okamžitě učiní a hošík opět sedí na sedátku, spokojen.

A já si říkám.... kriste.

Ježíší kriste, co to je toto.

Já vím, že je to blbý sedátko a že o nic nejde.

Ale je to špatně.

Vzniká tím totiž do budoucna krize mužů.

Ano, správně.

Zdálo by se, že vznikne krize žen, ale nevznikne.

Holčička si z dané situace odnese poznání, že se o sebe musí příště postarat líp a najít si odlehlejší místo.

Hošík si odnese poznání, že si může dělat co chce a je to jedno. A že ostatní chlapi ho v tom podrží.

A to je počátek krize mužů.

Protože vědomí, že ostatní mužská společnost vám všechno schválí, že nejsou ty hranice jaksi vymezené, že můžete cokoli, vás zákonitě postupem času rozloží.

Některé věci mužům mohou vysvětlit pouze muži.

K tomu se váže pozoruhodné poznání, které jsem učinila při sledování kampaně "metoo", kde se doznávají oběti sexuálního násilí k tomu, že byly zneužity.

Spousta žen něco doznává a spousta mužů to bagatelizuje.

Žijeme tedy zjevně ve světě, kde se ženám cosi děje a mužům je to jedno.

A tím se dostávám zcela k jádru věci.

Mužům to nesmí být jedno.

Mužům nesmí být jedno, jak se ostatní muži chovají k ženám.

Tím nemyslím situaci "ach, nedonesl jste mi květiny, již vás nechci vidět... vy strašný tyrane...zabte ho".

Myslím tím situaci "ještě jednou to zkusíš a dostaneš dělo".

Na každou oběť, které se někde něco přihodí, připadají další lidi, kteří nic neudělali.

Věřím, že ve spoustě případů by se nějaké dost hrozné věci nestaly, kdyby se někde objevil akceschopný muž, který by danou ženu bránil.

Ano, ženy se jistě mohou bránit samy.

Ale tím ta mužská část populace začne upadat.


Muži mužům

pátek, listopadu 10, 2017

Dnes jsou to presne dva roky, co je s nama tenhle clovek.

Dva roky.

čtvrtek, listopadu 09, 2017

Dnes jsem četla, že francouzská policie doporučuje, aby rodiče nesdíleli žádné fotky svých ratolestí, protože jejich děti k tomu nedaly explicitní souhlas a jednou by se s nimi mohly soudit o zneužití svého soukromí.

Pokud tento trend dorazí i k nám, tak jsem jako člověk skončila. Úplně.

Trochu se obávám, aby mne Jindráček se Zitul nenechali jednou vsadit do žaláře.

Hm.

Přemýšlím, jak na to argumentovat nazpátek.

Někdy mám pocit, že neustálé ustupování všemi směry a respektování všech respektovatelných entit nezaručí větší pohodu ani bezpečí.

Děti mají právo na soukromí.

Ale i rodiče mají  svoje práva.

Rodiče dětí se speciálními potřebami mají určitě právo na svoje mechanismy, které jim umožňují péči o jejich speciální dítě přežít.

A ze zkušenosti vím, jak moc jsou sociální sítě pro autirodiče důležité.

Sociální sítě bourají tu představu izolace, do které se s autidítětem jednou nevyhnutelně dostanete.

Sdílení fotografií vašeho autidítěte při běžných činnostech má ten účinek, že váš život pak vypadá tak jaksi snesitelnější.

Fotografie autidítěte při běžné dětské činnosti je důkaz, že vaše dítě leccos zvládne.

Malý krůček dál, který vás udržuje na té dlouhé cestě.

Zpětná vazba od ostatních, kteří vás podporují, vás potěší a dodá vám sílu.

Pokud sdílíte autentický materiál, tak vaše okolí reaguje autenticky.

A tak si říkám - nevím, zda je správné sdílet fotomateriál svých dětí. Snažím se krotit.

Ale někdy mi to dělá radost.

A radost já nutně potřebuju.

Jinak se toho vsazení do žaláře určitě nedožiju.

Tak budu zatím doufat, že mi to dítka jednou odpustí.

O soukromí

pondělí, listopadu 06, 2017

Jsem jedno ucho, mami.

Ucho.