pondělí, srpna 29, 2016

Z cest. Svět je krásnej.

sobota, srpna 27, 2016

Myslím, že až se dostatečně vyčerpám akademickou kariérou, stane se ze mne nějaký/nějaká guru.

Guru osoba.

Založím si nové náboženství a budu udělovat lidem kolem všeobecné, nicneříkající rady.

Budu nabádat k míru.

A ke klidu.

Bude to zcela neškodné.

Přemýšlím, že něco na způsob náboženství/kultu pro ženy by bylo bezva.

No nic.

Zatím se ale zabývám přízemnějšími tématy.

Například před chvíli se mne kdosi přes facebook tázal, proč s ním někdo další nemluví.

Výborná otázka, tak se na ni podíváme.

Proč s náma někdo nemluví?

Důvodů může být několik a všechny vycházejí ze vztahové dynamiky, respektive z určitých obecných pravidel.

Pravidlo první zní, že vztahy jsou O MOCI

Nezní to hezky, ale je to tak. Ve vztazích je to určitým způsobem rozdané a v každém okamžiku zažíváme určitou moc nad tím druhým, anebo určitou bezmoc, to je celkem jedno. Zajímavé je, že rozdělení moci je často ohromně asymetrické, což sekundárně ovlivňuje dynamiku toho, co se pak přihodí.

Dám příklad. Velmi atraktivní muž si vezme velmi nehezkou ženu. Zatímco hezký muž má mnoho možností se seznámit (anebo si to myslí), tak velmi nehezká žena tyto možnosti nemá (nebo si to myslí). Ve vztahu potom tahleta žena zažívá pocit nedostatečné kontroly, bojí se, že možnosti nejsou, visí na muži, vnímá ho jako svou jedinou šanci mít vztah. To sekundárně povede k tomu, že bude  pravděpodobně toho chlapa dosti dusit a kontrolovat, aby svou reálnou moc ve vztahu zvýšila. Taky to může dál vést k tomu, že ten muž bude mít větší tendenci dát jí pocítit, že on reálnou moc ve vztahu má a pouze ji neuplatňuje, protože ZATÍM NECHCE.

Pravidlo druhé říká, že jakmile někoho upozorníte na to, že má menší moc než vy, bude ZLE

Ano. Jedna věc je, jak to vztazích s lidma máme rozdané. To víme, vnímáme, tušíme. Druhá věc je, že se to NESMÍ ŘÍCT. Platí tu ZDVOŘILOST, což není nic jiného než ochrana lidské společnosti, aby se díky mrazivé upřímnosti lidi nepozabíjeli. Pokud někoho upozorníte na zjevnou asymetrii rozložení moci, vznikne problém, který se silnější straně často manifestuje jako scéna "vůbec jsem nepochopil, o co jde, začala se chovat neuvěřitelně divně!" případně "je to naprosto namyšlenej arogantní kretén".

Použijme příklad dvojice popsané výše. Asymetrické rozložení moci může docela dobře fungovat do okamžiku, než silnější strana upozorní slabší, jakže to vlastně mají. Třeba pokud pohledný muž z našeho příkladu řekne ženě, že je škaredá. To je něco, co slabší stranu ještě oslabí a jediné, co může udělat, aby ještě udržela nějakou sebehodnotu, je, že odejde nebo začne vyrábět hrozný peklo.

Nemusí to být o kráse. Je to o inteligenci, bohatství, zkušenostech, o věku, o čemkoli. O čemkoli, kde je asymetrie.

Víme, že náš vztahový protějšek je hezčí, chytřejší, bohatší. Ale NIKDY nám nesmí říct, že jsme škaredší, blbější a chudší. Tím domluvená hra končí.

Třetí pravidlo je, že silnější strana si myslí, že slabší strana jí DLUŽÍ

Ať to má nátěr jaký chce, silnější strana je stejně vždycky vnitřně přesvědčená, že slabší strana má být ráda, že je ráda. Krásný muž si říká: no tak vzal jsem si škaredou ženskou a tak co ještě chce? Má mi být VDĚČNÁ. Neuvěřitelné množství zraněných vztahů vychází z oboustranného předpokladu, že ten druhý má být za cosi vděčný. Či spíš že DLUŽÍ.

Hezký muž si říká, ASPOŇ TU VEČEŘI BY MI MOHLA UDĚLAT. Dluží mi to. Chápete smysl toho "aspoň"? Aspoň znamená, že přestože je žena škaredá, on ji prokázal laskavost, vzal si ji a nyní bude tahleta žena splácet zpátky svůj dluh.

Nyní se dostáváme k pravému jádru toho, proč s váma někdo nemluví. Z ničeho nic. Pravděpodobně proto, že jste se nějakým nevhodným, vědomým či nevědomým způsobem dotkli podstaty rozložení moci ve vašem vztahu. Pravděpodobně se ten člověk domnívá, že mu něco dlužíte. Něco, o čem možná nemáte ani tušení. Pravděpodobně jste v tom vztahu silnější, vesele si jím proplouváte a máte pocit, že to tak má i druhá strana, která se naproti tomu užírá a řeší věci, které by vás ve vaší nonšalanci ani ve snu nenapadly.

Další možnost, proč s vámi nemluví, je, že jste dlouho tu imaginární splátku spláceli, a najednou jste přestali. No není to zrada? Vezměme škaredou ženu z našeho příkladu. Začala chodit do posilky, cvičí, zhubla, nechala si narůst krásné dlouhé vlasy a je z ní kost. A přestala vařit večeře. Muž se cítí zrazen, splátka ohrožena, vděčnost nikde.

No a tak to chodí prostě.

Lidi s váma nemluví, protože jste jim dali pocítit, že jste silnější. Nebo proto, že neplatíte imaginární dluhy, což je totéž.

Z tohoto pohledu se mi jako naprosto geniální jeví koncept křestanského odpouštění. Protože odpouští silnější strana. Odpouštění je vpravdě božské, protože má tu moc udělat z vás toho silnějšího.

Boj o moc

pátek, srpna 26, 2016

Stojíme dole pod stejnojmenným hradem kdesi uprostřed Maďarska.

Čeká nás výšlap a já se docela těším.

Jindra sice mírně ječí, ale to nám nemůže zkazit sváteční náladu, že jdem na hrad.

Zitisko vypadá, že se i docela těší a ochotně šlape.

Jdeme jdeme a já si říkám, no není to super?, to se ale máme, že si můžeme tuhletu chvíli užít.

Kolem nás prochází dvojice v prapodivném lněném oblečení.

Proč ne, vypadají spokojeně.

Funíme do kopce.

Kopec je strmý.

Zitisko začíná mírně fňukat.

Mám pocit, že Jindru už nevynesu ani metr a předávám ho Honzovi.

A najednou si jich všimnu.

Dál před námi jde pětičlenná rodina.

Táta vede za ruku synka, který je zjevně nízkofunkční autín.

Chlapeček má tak deset let a hrozně se směje a taky se zasekává a nechce jít dál a sedá si a tak.

Táta ho táhne za ruku a pomáhá mu starší syn.

Starší syn vypadá depresivně. Vypadá, že se modlí, ať už to všecko skončí.

A pak uvidím tu mámu.

Jde kousek před nimi a na zádech nese holčičku.

Holčička je o něco málo menší než Zita, fňuká a je nevidomá.

Máma ji nese a kdykoli se pokusí holčičku postavit, holčička začne strašně, ale fakt strašně brečet.

Ten kopec je strmej.

Uvědomuju si, že já jsem nezvládla táhnout desetikilového synka, zatímco paní táhne třicetikilovou holčinu.

Celou cestu na hrad nahoru přemýšlím, jaký život tahle rodina vede.

Nahoře na hradě se holčička hrozně rozbrečí, protože maminka ji už definitivně postavila. Je mi holčičky moc líto, je v jiném prostředí, než na které je zvyklá, a asi má strach.

Chlapečka je zase nutné hlídat, protože se chová sám sobě nebezpečně a vrhá se místy dolů.

Nakonec rodiče obě děti nějak uhojdají a posadí.

Mlčky sedí a vedle nich vyčerpaně sedí ten starší syn.

A nikdo ani slovo.

Pak se otočí a jdou zase dolů.

Na některý otázky nejsou odpovědi.




Szigliget

čtvrtek, srpna 25, 2016

Jsme zpět domů z cest.

Z cest, které podnikáme z nějakého nejasného přesvědčení, že to tentokrát bude super.

Což povětšinou až tak zcela super není, zejména když se cestuje s jedním autidítětem a jedním mrnětem, ale vznikají u toho nové, nepředvídatelné a nečekané katastrofy, které potom mozek milosrdně uloží v podobě milých, romantických vzpomínek.

Hlavní je, že jsme to přežili.

Sice jsme se u Balatonu do krve pohádali kvůli tomu, zda lze/nelze ročnímu dítěti namáčet hlavu do balatonské vody ("jsou tam motolice!"...."nejsou!").

Pak do toho vstoupil mohutně Jindra strašným ječákem.

A Zitisko z toho chudák dostalo kašel.

Ale přežili jsme.

Zajímavé je, že po asi desáté hodině Jindrova řevu už mi byly motolice zcela fuk.

Motolice sem, motolice tam.

Všude je nějaká havěť.

Až nabydu zpět duševní rovnováhy, rozepíšu se o podivuhodných, bizarních zážitcích.

Každopádně to bylo super.

Stačí mi to tak na deset let dopředu.


A hlavní cenu cestování nyní spatřuji v tom, že si více vážím domova.


Zpět z cest

středa, srpna 24, 2016

Dávám sem vzácné foto Zitul. S jejím souhlasem. Je tu tak krásná, až mi normálně vhrkly slzy. Prostě kojící emocionalita je bezbřeha, to se ví, tahle fotka mne prostě hřeje a těší.

Moje slunce

Přátelé, drazí.

Letošní prázdniny jsou pro mne ohromně zvláštním obdobím, kdy si spoustu věcí rovnám v hlavě.

A jednou z nich, ke které jsem se dorovnala, je, že by bylo bezvadné vytvořit nějaké místo, kde by se mohli potkávat autirodiče, noví vyděšení panikaříci autirodiče i déle sloužící depresivní autirodiče jako já, autíci (pokud by to šlo a chtěli by to) i lidé, kteří autínům pomáhají, např. asistenti nebo učitelé, kteří by chtěli.

Protože zkušenosti letošních prázdnin naznačují, že pokud chcete prospět svému autidítěti, musíte dodržovat jeho režim, a to je dost často nemožné v přítomnosti o autismu nepoučených lidí, ergo skončíme všichni v izolaci na facebooku či na blogu a to není dobrý.

Takže vězte prosím, že od září se bude v Brně scházet autiklub, jednou týdně.

Místo upřesním! Pokud někdo víte, že byste rádi přišli, určitě prosím napište do komentáře, které dny by se vám hodily, a operativně flexiblně to zařídím ve dny, kdy by mohlo event. nejvíc lidí.

Autiklub bude přístupný všem, kdo budou mít zájem přijít, a doufám, že takových lidí bude dost, minimálně jeden, abych si s ním mohla dát kávičku.

Těším se!

Autiklub

pondělí, srpna 22, 2016

Jindřich vykřikuje baba baba a mysli máma. Tahle fotka pro mne strašně moc znamená. Jindra se mi kouka do očí a směje se, protože se směju já...

Baba baba

neděle, srpna 21, 2016

Je zajímavé, že část čtenářů moje občasné úvahy o integraci jaksi vytáčejí...

Jakoby někde uvnitř společnosti stejně převládal pocit, že se to má jednou provždy vyřešit a pak, pak už se k tomu člověk nemá vracet a furt o tom dokola mlít.

Je to zajímavé zejména proto, že podobné reakce jsou pro mne důvěrně známé z okolí.

Prostě už to jednou vyřeš.

Ten autismus.

Vyřeš to a pojďme dělat legraci a bavit se o něčem jiném.

Aby si oba tábory lépe porozuměly, přemýšlela jsem, k čemu to připodobnit.

Všechny ty starosti kolem integrovaného dítěte.

A napadlo mne, že nejvíc se to podobá plavání proti proudu.

Je to asi takhle.

Všichni plavou po proudu. To jsou běžné děti, které jsou součástí vzdělávacího proudu. Jsou unášeny, vzdělávány, plynule pokračují. Nepřekonávají zcela zásadní překážky, protože proud je nastaven tak, aby je neobsahoval. Nelze vyloučit, že se nějaké dítě někde zamotá a zasekne. Ale většina jich je unášena dál.

Integrované děti naproti tomu plavou proti proudu.

Jistě je to možné, proti proudu plavat určitě lze, jen to stojí podstatně více sil.

Taky musíte vědět, jak se proti proudu vlastně má plavat.

Musíte si dobře rozvrhnout síly, jinak přepálíte začátek a nikam nedoplavete.

Integrované dítě navíc neplave samo, potřebuje doprovod. Asistent a dítě se taky musejí sladit, aby si vzájemně neodplavali někam do pryč.

Taky je dost dobře možné, že takové dítě bude osamocené mezi vrstevníky, protože najít někoho z běžných dětí, kdo by se chtěl otočit a plavat jinam, nebo z integrovaných dětí, kdo by zvládl plavat podobně rychle, nebude jednoduché.

Plavání po řece vzdělávání proti proudu navíc sebou přináší nová, nepoznaná dobrodružství.

Toho typu, že je třeba například potřeba někdy vylézt na břeh, obejít jez a pokračovat nahoru dále proti proudu. To je například změna školy či volnočasové aktivity. Některé překážky prostě nevyřešít jinak než změnou nastavení.

A jak plavete proti proudu a většina ostatních dětí plave po proudu, tak co se stane?

Často dojde k různým srážkám... nárazům... které nemusejí vůbec být úmyslné. Vznikají prostě z toho, že to někdo má rozdané, že plave tam, a ten druhý, že plave na druhou stranu.

No, a tohleto plavání trvá léta. Takže zatímco běžné děti jsou léta jakžtakž unášeny, tak s autidítětem budete léta drilovat ten opačný směr.

A ostatní říkají - no, co je za problém, dyť krásně plave!

A vy budete říkat, dyž já z toho už nemůžu.


Integrace je jako...

pátek, srpna 19, 2016

Ukázalo se, že Jindřich postrádá všechny jiné organely než mitochondrie.

Je postaven celičký z mitochodnrií.

Nevytváří žádné proteiny. Nic takového. Žádné ribozómy. Ani jádro nemá.

Prostě se nějak poskládal a takový teď je.

Jenom mitochondrie a ty vytvářejí ATP.

A ATP je energie.

A proto Jindra skáče, chodí, leze, sedí, padá, křičí, houpe se na záclonách.

A my chodíme, běháme, zvedáme, foukáme bebí, hladíme, klidníme, děláme ťapi ťapi a to tak dlouho, až Jindra večer usne.

Musí se mu k tomu ovšem zpívat Severní vítr anebo Ach synku, synku.

Jinak neusne.

Tak si tak sedíme večer s Honzou a nejsme mocni slova.

Sedíme a hledíme.

Nejsme schopni ani jeden říct kloudnou větu.

A chci říct Honzovi něco jakože povzbudivého, aby věděl, že jsem ráda, že neodešel nikam hledat své rozhárané vnitřní já, objímat stromy nebo nalézat harmonii s vesmírem, a místo toho nosí mrňouse, nakupuje a chystá Zitínovi snídani.

Tak zmateně povídám: Měli bychom si vyrazit. Kopýtko.

Honza: Co? Urazit kopýtko?

A pak jsme se začali šíleně smát.

Ano, jediné, co s kopýtkem můžeme my dva udělat, je urazit ho.

Na nějaké povyražování se to zatím nevypadá.

Tak jsme urazili kopýtko a dali si jakousi prapodivnou nakládanou zeleninu.

Tak aspoň že ten humor máme ještě.


Jak jsme si urazili kopýtko