úterý, prosince 06, 2016

Až se jednou budete cítit, smutní, vyšťavení, osamělí, zbyteční a celkově nedocenění, což se před Vánoci stává dost často, doporučuju jednu věc. Otevřete si jakékoli diskuzní fórum týkající se robotických vysavačů. A přečtěte si pár recenzí!

Ráno si říkám - no Ježíšku, možná bys mne mohl navždy zbavit té nenáviděné práce na chodbě a neustálého vytírání, které nenávidím, nikdo ho neocení a strašně mne nebaví.

Ježíšku, jsi tak šikovný, hodný a obětavý, že bys prostě mohl donést ten robotický vysavač, co to dělá sám.

A tak se dívám po vysavačích a narážím na naprosto neuvěřitelné technické recenze.

Takže z cyklu Technické zkušenosti s vysavačem, vybrala jsem pro vás ty elitní, eňoněno odpovědi, žádné nejsou smyšlené, všechny jsem na nějakých diskuzních fórech opravdu našla:

... s vysavačem jsem spokojen, jen se občas snaží projet zdí....

.... vysavač se mi zasekl pod pohovkou a pak zoufale pípal o pomoc, musel jsem ho zachránit....

... do všeho naráží a moc toho nevyčistí, ale mám ho rád....

.... vysaje hromadu bordela, i když mám pocit, že je dobře vysátý....

.... velice intenzívně neustále najíždí do velkého lesklého květináče, o vysavač se nebojím, ale o ten květináč mám dost obavu...

.... moje čivava ho nenávidí....

.... kočka se na něm vozí...

.... někdy se sám zavře v obýváku a pak pípá...

.... uklízí si sám, nevím, jak se s ním domluvit....

.... jakmile do vás narazí, tak je zmatený, pobíhá po místnosti a pípá.... (pobíhá??)

.... jezdí chaoticky....

... píská o záchranu...

... uklízí rozhodně líp než chlap ve věku od 12 do 40 let.... (tato odpověď mne obzvláště pobavila)

...zatím se stalo jen jednou, že najel na nohu sušáku od prádlo...

.... nevrací se na místo spuštění a volně jezdí po bytě.... vrátil se zatím jednou....

... když se dívám na televizi, tak jezdí a maká a skoro je mi ho líto, jak se dře...

... občas se objeví, kde není očekáván...



Z těchto výše uvedených reakcí plyne, že většina majitelů svůj robotický vysavač považuje za nějakou formu umělého života, umělé inteligence, se kterou je nutné se popasovat, případně ji ochočit. Překvapivě majitelé o vysavači mluví jako o živém tvorovi (byl zavřený a pískal), o něčem jako je pes nebo kočka a má i tendenci hodnotit jeho pocity (píská o záchranu).

Tématu sbližování lidstva s populací robotických vysavačů se hodlám do hloubky sociologicky věnovat, protože to je zcela pozoruhodný fenomén.



Vysavač

Jindra prchá s Krtečkem, Zitisko za ním a k tomu strašnej jecak:-)

Deti si hrají

pondělí, prosince 05, 2016

Moje povídání s Jaromírem Ostrým na ČRo Dvojce:
http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3755878

Mám trocha obavu, že jsem rozkládala až příliš, a ani jsem si to neposlechla, jelikož se stydím.

Ale snažila jsem se říct něco kloudného! Opravdu!

Stříbrný vítr

sobota, prosince 03, 2016

Včera mne popadl jeden z mých impulzivních nápadů.

A ve 12 v noci jsem zakoupila dvě vstupenky na dnešního Louskáčka.

S tím, že Zitisko to prostě MUSÍ vidět.

Své impulzivní nápady obecně považuju za to nejlepší, čímž jsem kdy byla postižena, protože obvykle impulzivní akce dopadají mnohem líp než pečlivé plánované záležitosti.

Pravda, Zitisko po ránu z Louskáčka nevypadalo zrovna dvakrát nadšeně a neustále se vyptávalo, kdy půjdeme do kina.

Ale po cestě se to pak trocha zlepšilo, zejména proto, že jsem neustále opakovala Zitínovu oblíbenou hlášku "nevíte, kde mám HOUSLE?" a Zitisko se tak moc smálo, až zapomnělo, že na Louskáčka nechce jít.

Taky asi pomohlo, že jsem při obědě aplikovala zkušeně reverzní psychologii a začala jsem na Zitína hartusit, že jestli nesní oběd, žádný Louskáček nebude. Zitisko dojedlo a nadšeně se obléklo.

A tak si tak sedím na Louskáčkovi a pozoruju hemžení na scéně vedle svítícího Zitiska, které je štěstím bez sebe (bez nadsázky).

A říkám si - lidstvo je zachráněno - protože divadlo je fakt plné, opravdu úplně plné rodičů a prarodičů s dětma.

A veškerá představení až do Vánoc jsou skoro vyprodaná.

Zajímavé, že?

Že ve světě tabletů, smartfonů a kompů stejně lidi na toho Louskáčka jdou.

Louskáček je třetí ze tří baletů Petra Iljiče Čajkovského, premiéru měl v Petrohradu v prosinci 1892 a zpracovává se v něm jedna z Hoffmanových povídek, pocházejících někdy z roku 1819 nebo tak. Jedenáct měsíců po premiéře tohoto baletu Petr Iljič Čajkovský umírá na choleru. Choreografii k Louskáčkovi pak vytvořil legendární Marius Petipa, ač vlastně jen z části, druhou část za něj dokončil Lev Ivanov, který (jak pomluva praví) vytvořil ty nejlepší části Louskáčka.

Každopádně Louskáček se hraje už určitě víc jak 100 let a pořád je natřískaný divadlo, což je mi záhadou a myslím, že v tom musí být nějaké ohromné tajemství. Musí to nějak rezonovat s nějakými archetypy, obecným krásnem, nebo co já vím. Možná je to tím, že děj Louskáčka je fakt ... jednoduchý. Magický a jednoduchý.

To mi divoce víří hlavou a pozoruju Louskáčka.

Louskáček je docela dlouhý, poctivý balet.

Takže času ke kontemplaci je hromada.

První asi půl hodinu je mi líto, že nejsem baletka.

Opravdu, upřímně.

Skákala bych si tak po scéně a bylo by mi hej.

Druhou půlhodinu už mi to tolik líto není, říkám si, bolely by mne kolena a co teprv záda! a pro změnu pozoruju, jak moc do rytmu tanečníci jdou a kdykoli se to trochu nepovede, tak si pro sebe povzdechnu. Hudba, hudba, děti! Raz dva tři. Když je to valčík, tak na tři, milé děti.

Poslouchat! Hudbu!

Třetí půlhodinu začínám přemítat o smyslu této produkce.

O čem to má být?

O čem to vypovídá v současném postmoderním světě?

Co se nám Louskáček snaží říct?

Pak je přestávka, během které se Zitín ztratí a zase najde, nakousneme jeden šíleně mastný chlebíček, který poté nedbale odložíme na okno a zmizíme, nakreslíme obrázek vloček do soutěže a vrátíme se zpátky do lóže.

Dějství II.

Přemýšlím, co teda Louskáček sděluje.

Tohle prostě MUSÍ mít nějaký hluboký psychologický význam.

Transformace z dětství do dospělosti?

Nebo hledání nějakého svého snového budoucího partnera?

Trochu podivně vyzní bitva myší s vojáky v prvním dějství, protože myší je dětem upřímně líto, vojáků se bojí a není jaksi jasné, proč hnusní vojáci ty hodné roztomilé myši masakrují. Zde nezbývá, než produkci představení důrazně doporučit, aby myši byly zlejší, protože takto je to hluboce nekorektní a KE ZVÍŘATŮM ŠKAREDÉ, jak poznamenalo Zitisko.

No, milé dítě, ono je to složitější, ta Hoffmanova povídka totiž smysl dává, jenom je značně vykuchaná, takže v podání baletní pantomimy neposkytuje všechna vodítka pro dosažení divácké katarze.

Dokonce se stala předmětem intepretace ze strany samotného Freuda, což se i nabízí, protože tu máme kontrast mezi zvířecími myšmi reprezentujícími podvědomí a vědomými ovládajícími se vojáky probíhající na pozadí vývoje hlavní hrdinky Kláry v ženu.

No prostě na to koukám jako tele na nové vrata, jako husa do flašky, jak říká Zitul, která to někde četla, a říkám si, no stejně je to prostě hezký!

Hezký, nádherná muzika, hezcí mladí lidé na jevišti.

A nadšený děti.

Na závěr se ještě hodí říct, že na Louskáčkovi jsme byly se Zitul už mockrát. Ale dnes poprvé jsme neodešly před půlkou, poprvé jsme vydržely a všechny senzorické věci jsme v klidu a pohodě zpracovaly, takže Zitul se tam vůbec netrápila a moc se jí to líbilo.

A to je prostě skvělý.

Louskáček

pátek, prosince 02, 2016

Sedím v obyváku.

Všichni už spí.

Z pokojíku slyším klidně oddychovat Zitisko.

Jindřík i Honza taky spí.

A já tu tak sedím a koukám na tablet se softwarem NASA, který dnes přišel.

No fakt.

Prostě přišel.

Vyjednala jsem spolupráci s kolegy ve Španělsku a máme spolupráci s NASA.

A říkám si.

No.

Nic není nemožné.

Když může matka jednoho autítka a jednoho vzteklého batolátka požádat vědce ve Španělsku s jakousi svou myšlenkou o spolupráci a oni zavolají do NASA a NASA to schválí, tak je zcela evidentní, že zázraky se dějí.

Koukám na ten tablet a mám dobrej pocit.

A pak koukám na Zitína a Jindru a mám ještě lepší pocit.

A koukám na Honzu a mám hrozně hezkej pocit.

Že to nebylo tak, že jsem se musela všeho vzdát, pracovat třicet hodin denně pod bičem otrokáře a doufat.

Že jsem se na tenhleten urputně kariérní přístup vykašlala a že mám tady ty dva šmudlíky a taky milovanýho partnera a skvělou práci.

Je to dobrej pocit.

Mám pocit, že jsem právě teď v životě někde, kde chci být.

Že jsem na tom správným místě, co jsem hledala.

A teď půjdu spát, protože tady pobíhám a svítím si očima a musím se též vyspat:-)

A vy byste taky měli...

NASA

čtvrtek, prosince 01, 2016

V Brně, jak všichni víme, řádí už několik měsíců žloutenka.

Velmi mne to ovlivnilo.

Každý den, když nastupujeme s Jindrou a Zitínem do autobusu, se cítím provinile, že děti nemají nějaký protivirový obleček.

Jindráček s oblibou olizuje různá madla a držátka, takže většinu cesty kamkoli MHD se zabývám udržením Jindry v dostatečné vzdálenosti od všech držátek a madel.

Taky pozoruju kolemjdoucí.

A spolucestující.

Jestli nejsou žlutí.

Jeden nikdy neví.

Po příchodu domů zvenku nutím všechny k akadamické čtvrthodince zvané "Chirurgické mytí rukou".

Jindra u mycí čtvrthodinky pláče a Zitín se mračí.

No...

Pak přijde den, kdy se dozvím, že v naší rodině řádí....

...chvilka napětí...

...co by to mohlo být???

....co by mohlo řádit???

.... je to... žluté....?.... chyba... lávky!

A je to..... ano.... nečekaně .... ČERNÝ KAŠEL.

Takže zatímco měsíce intenzívně bojuju ve svých představách se žloutenkovými viriony, tak půl rodiny včetně mne pravděpodobně prodělalo černý kašel.

Jeden člen rodiny ho má nyní zcela potvrzen a ostatní členové rodiny v určité fázi tohoto roku kašlali tak moc, až zvraceli. Namítnete. Co současná medicína? Že? Ale svedlo se to na ty mykoplazmy. Chudinky. Byly tam, ale byly jenom superponovované.

A tak je to přátelé vždycky.

NIKDY se nestane to, čeho se nejvíc obáváme.

To ale neznamená, že se nestane něco jiného, podobně strašného.

Tak mi odpusťte prosím, že píšu méně - mám co dělat, abychom všichni zvládali naše postinfekční bronchiální obstrukce.

Žloutenka

pondělí, listopadu 28, 2016

Tenhleten blog čte spousta lidí. Přes tisíc lidí denně.

A někteří píšou i dlouhodobě do diskuzí.

A někteří dokonce píšou tak zajímavý a podnětný příspěvky do diskuze, že jsem je požádala, aby napsali rovnou celý článek sem na blog, protože si myslím, že to spoustu lidí zajímá a spousta lidí si to se zájmem přečte a v komentářích by to mohlo zapadnout.

Takže, dnešní příspěvek psala Chemička.

Chemička se pohybuje na vysokofunkční části PAS spektra. 

A Chemičku jsem poprosila, jestli by nezpracovala téma "Co mi pomáhalo jako dítěti, když lidi okolo dělali/nedělali a co mi pomáhá teď".

Je to nesmírně zajímavý příspěvek.

A protože jsem ho nepsala já, uvádím ho v uvozovkách.

 "Co mi pomáhalo jako dítěti, když lidi okolo dělali/nedělali a co mi pomáhá teď".



"Otázka „Co mi pomohlo/pomáhá?“ je komplexnější, než se zdá. Sloveso „pomoci“ může být popsáno jako „svým působením změnit výchozí stav do stavu lepšího“. Budu tedy zmiňovat vliv faktorů prostředí, tedy smyslových a sociálních vjemů, které jsem vnímala, na můj psychický stav. Nějaký faktor v mém okolí může hned při svém výskytu změnit můj psychický stav tak, že
  • já sama to hned vnímám jako zlepšení (např. moje úzkost klesne, zbavím se pocitu viny)
  • momentálně jej vnímám jako zhoršení, ale do budoucna mi může přinést zlepšení (např. něco se mi nepodaří – vím, co mám příště dělat jinak; cítím se neschopná – začnu se víc snažit; mám pocit viny – snažím se zlepšit a nedělat vědomě špatné věci).
To, co přinese zlepšení momentální, může, ale nemusí přinést zlepšení v dlouhodobém horizontu.
Navíc to, co vypadá v okamžitém i dlouhodobějším horizontu jako dobré tj. vývoji pomáhající, může mít i určitý „vedlejší účinek“, tj. může to způsobit zhoršení v jiné oblasti, ale i tak takové faktory hodnotím jako převážně dobré.
Další věc, která platí u faktorů s pozitivním účinkem v delším časovém horizontu a kterou je potřeba zohledňovat hlavně u dětí, je vliv přirozeného vývoje. Vždy je také potřeba myslet na to, že časová následnost ne vždy znamená kauzalitu a že skutečnou příčinou pokroku mohlo být něco úplně jiného, klidně nepozorovaného.
Další problém je ten, že to co pomohlo mně, nemuselo být prospěšné lidem v mém okolí, ale o tom se mohu jen domnívat.
Zmíním tedy jen faktory, které na mě měly převážně pozitivní účinek jen v delším časovém horizontu a faktory, které na mě měly převážně pozitivní účinek jak okamžitě, tak v delším časovém horizontu.

Faktory s pozitivním účinkem jen v delším časovém horizontu
1.     Prostředí, které mi často přinášelo zdroje úzkosti a autistické krize (i když někdy až zbytečně často)
2.     Nepomáhání mi při autistických krizích (to je sporné, sice mě vedlo k samostatnosti a vědomí, že na sobě musím pracovat, ale na druhou stranu mi přineslo spoustu pocitu viny a vyčerpání po každé krizi, mnohé krize byly i zbytečné a to, co k nim vedlo, nemělo žádný výchovný efekt)
3.     Šikana (opět sporný pozitivní účinek, ale i díky ní jsem věděla, že na sobě musím pracovat)
4.     Všichni ti lidé, kteří mě hodnotili negativně („Nemáš rozum.“, „Jsi snad natvrdlá?“, „Podívejte se, jak se chová.“, „Jsi líná/nepořádná/nesamostatná a nepřipravená pro praktický život.“, „Děláš ostudu.“, „Nikdy si nikoho nenajdeš.“, „Tohle jsem si v tvém věku nemohla dovolit.“), negativní hodnocení mě vedla k přesvědčení, že na sobě musím hodně pracovat
5.     Obracení všech problémů ve „srandu“ (zesměšňování kvůli autistickým krizím, nechápavosti, nesoustředěnosti a zapomínání) a jejich rozšiřování coby „vtipné historky“ – teoreticky to člověka zocelí, ale pro mě to byly jedny z nejnáročnějších zážitků a vlastně ani nevím, zda vývojový impulz, který jsem z nich vytěžila, vyvážil stres, který jsem kvůli nim zažila (samozřejmě mohla být chyba i v mém „nerozumění legraci“)
6.     Pobyt v zahraničí v rámci programu Erasmus a následný proces návratu do ČR (to byla skutečně tvrdá srážka s NT reáliemi a s mými vlastními nedostatky, která mě nakonec dovedla k diagnóze)
Tyto faktory přinášejí pozitivní účinek, je však potřeba být opatrný na dávkování, zbytečně je nevyvolávat uměle a být oporou po celou dobu jejich působení. Míra negativity zážitku není absolutní, je dána vnímáním člověka, který jej zažívá. Schopnost přeměnit negativní zážitek na vývojový impulz má u každého člověka jinou míru, mění se s věkem a se stupněm vývoje, ovlivňuje ji prostředí a momentální stav u nikoho není nekonečná.

Faktory s okamžitým i dlouhodobým pozitivním účinkem
  •  Úplná a stabilní primární rodina, přiměřeně stabilní a podporující širší rodina (netřeba komentovat, považuji za nejdůležitější ze všeho)
  • Možnost trávit volný čas o samotě (sporný účinek, můj sociální vývoj byl díky tomu možná pomalejší než by musel být, ale díky možnosti si odpočinout jsem zvládla bez větších problémů fungovat v normální škole s normálním programem bez asistence)
  • Samostatný pokoj (opět sporný účinek, možná jsem se málo učila přizpůsobivosti, ale možnost odpočinku podpořila fungování ve škole)
  • Možnost věnovat se svým momentálním zájmům, i když na první pohled vypadaly nesmyslně
  • Aktivní rodiče (díky nim jsem mohla sportovat i cestovat, i když jsem nezvládala chodit do kroužků a jezdit na tábory)
  • Důraz na vzdělávání (dostala jsem tak možnost být dobrá v něčem, co se považovalo za důležité; těžko však říct, jak bych dopadla, kdyby mi to ve škole nešlo)
  • Domácí řád a předvídatelnost (moji rodiče jsou poloviční AS, takže ten řád byl přirozený, mohl ale zpomalit vývoj mé schopnosti přizpůsobit se náhlým změnám a chaosu)
  • Možnost hrát si se sestřenicemi a bratrancem, kteří mi nahrazovali sourozence i kamarády
  • Tolerantní spolužáci na gymnáziu a na VŠ (možná až příliš tolerantní)
  • Sport, fyzická aktivita, relaxační techniky, hudba....
Speciálním případem bylo obdržení diagnózy. Sice mi pomohlo přijmout sama sebe a zbavit se názoru, že všechny moje nedostatky jsou jen výsledkem mojí charakterové vady, ale zároveň mě připravila o přesvědčení, že se mohu naučit cokoli, co budu chtít a potřebovat, což mě vedlo k dočasnému pocitu beznaděje. Také jsem začala mít obavy, že na sebe přestanu být dostatečně přísná a že díky identifikaci s diagnostickými kritérii už žádný pořádný pokrok neudělám, protože se zabetonuji v kategorii „handicapovaná“. Dodnes si nejsem jistá svou schopností odlišit tu část mého vnímání, interpretace, myšlení a chování, která je mou vůlí změnitelná, od té části vůlí nezměnitelné. Často pochybuji i o existenci a významu samotné diagnostické kategorie.
A co mi pomáhá dnes? Především to, že jsem našla své místo. Jsem v dlouhodobém stabilním partnerském vztahu a přítel mě přijímá takovou, jaká jsem, i když mám někdy obavu, že se kvůli mně posouvá blíž k autismu a že si kvůli ohledům, které se na mě snaží brát, dostatečně neužije společenské akce.
V mnoha věcech mi pomohla i péče psychiatričky a dvou psycholožek, které mě nikdy nebraly jako pacientku, ale jako člověka sobě rovného. Pomohly mi přijmout samu sebe, díky nim jsem se naučila mnoho nových dovedností např. v oblasti zvládání stresu a pochopila jsem něco z NT způsobu myšlení a chování.
Stále mi velmi pomáhá sport a další pohybové aktivity, nedokážu se dlouho nehýbat, to pak nevydržím ani sama se sebou.
Velkou pomocí pro mě bylo i setkání s dalšími lidmi s AS, poprvé to pro mě byl asi stejný zážitek, jako když člověk nalezne svou opravdovou rodinu nebo po dlouhé době slyší lidi mluvit jazykem, kterému rozumí. Zjistila jsem, že autisté nejsou horší nebo lepší, že jsou jen jiní. Ale kdo ví, možná je celé porozumění jen iluze.
Zvládají mě i kolegové a šéf v práci, nevím, zda to považovat za úspěch nebo spíš za štěstí, ale každopádně je to pro mě něco, v co jsem ještě před pěti, šesti lety ani nedoufala. Vědomí, že jsem dosáhla něčeho dříve nepředstavitelného, mě povzbuzuje. 
Přemýšlení o tom, co mi pomohlo  co ne a díky čemu jsem se v osobním, studijním a pracovním rozvoji dostala tam, kde jsem dnes, mě většinou dovede k otázce, zda a jak moc mi pomohlo dětství a dospívání prožité „normálně“ – bez diagnózy, a tedy i bez zvláštních ohledů. Stále zastávám spíše ten názor, že s diagnózou bych se nedostala tak daleko, že vývoj probíhá nejúčinněji přes bolest. Přítel nemá tak radikální názor, tvrdí, že stejných nebo i větších úspěchů je možné dosáhnout hladší a ne tak bolestivou cestou, otázkou však je, jestli za tím není jeho vyšší frustrační tolerance. A protože sama ze sebe nemám kontrolní vzorek, tak se o vlivu stresu a negativních zážitku na můj vývoj mohu jen domnívat".


Já Chemičce moc děkuju za nesmírně podnětný příspěvek.


Od Chemičky

neděle, listopadu 27, 2016

Pro astmatické děti...

Sanatorium pro léčbu astmatu

sobota, listopadu 26, 2016

Dnes jsem si vypočetla, že přesně devítinu svého života jsem strávila kojením svých dětí.

Nevím, jestli mám mít radost, že je to tak dlouho, nebo se za to mám stydět, protože spousta kompetentnějších matek by své ratolesti již kompetentně odstavila.

Ale kojení je hezký.

Přijde mi to hezký, fakt.

Užitečný a přirozený.

Včera na mne kdesi na facebooku vyskočilo jakési zahraniční diskuzní vlákno, ve kterém se řešilo mezi ženami působícíma v akademické sféře, jak to s tím kojením vyspekulovat, aby se mohlo pár týdnů po porodu na konferenci.

Jsou to kolegyně z USA.

Je tam dost normální, že na pracovní pozici, na které pracuju, se vrátíte do práce na full-time několik týdnů po porodu.

Kojení nekojení dítě nedítě.

Dítě je s chůvou a vy lítáte na konference a všem vykládáte, jak je to super, že jste nezávislá osoba a vůbec vám to nevadí, protože jste pokroková žena.

Plus každá druhá žena tam do toho vlákna psala, jak se poprala s těžkou poporodní depresí.

A já si říkám - proboha, proboha.

A říkám Honzovi - no vidíš to, jak androcentrický model fungování společnosti postavený na PATRIARCHÁLNÍM myšlení ničí ty matky i ty děti?

Protože s Honzou velmi ráda vedu ty svoje feministické dialogy, no spíš jsou to monology.

A Honza říká, no jo, ale to bys chtěla, aby se jako vrátily NĚJAKÉ KMENY? KMENOVÉ ZŘÍZENÍ?

A šel spát, protože je z péče o potomstvo značně unaven.

A já sedím a říkám si. No fakt, vyřeší to kmenové zřízení? Kde půjdou mužové na lov a ženy budou sdílet třeba péči o děti a budou si to dělat, jak jim to vyhovuje?

No nevím, budu nad tím přemýšlet dál.

Ale je mi fakt líto maminek, které chodí týden po porodu do práce, a krmí odstříkaným mlíkem, a mají nachrmlaný děti a ony mají poporodní depresi. Protože tohle spolu všecko souvisí a je to začarovanej kruh.

A přemýšlím nad ještě jednou věcí, která v té diskuzi zazněla. Že kojení je PRIVILEGIUM. Vůbec si nejsem jistá, že si tady v srdci Evropy uvědomujeme, jak děsně skvěle se máme. Že máme mateřskou, která pokrývá celou dobu doporučovaného plného kojení ze strany WHO. Že máme rodičovskou. Samozřejmě, jsou problémy, jde na to pohlížet různé - dlouhá rodičovská ženy zase hendikepuje z hlediska další pracovní perspektivy. Ale je to přece jen větší volnost. Aspoň je to možnost volby.

Ty moje kamarádky Američanky volbu nemají. Pokud do 6 týdnů po porodu nenastoupí na svou pozici, přijdou o ni.

Chtěla bych být jednou v takové pracovní pozici, abych mohla říct ženám ve své pracovní skupině toto.

JE NORMÁLNÍ MÍT DĚTI.

JE NORMÁLNÍ MÍT DĚTI BRZO.

DĚTI SE NECHOVAJÍ TAK, JAK BYCHOM SI PŘEDSTAVOVALI, A JE TO V POŘÁDKU.

V NOCI POBÍHAJÍ PO BYTĚ A CHTĚJÍ SE NEUSTÁLE KOJIT.

JE TO V POŘÁDKU.

JSOU TO DĚTI.

MĚJTE DĚTI.

Když jsou malé, je dobré s nimi trávit dostatek času.

Až jsou větší, trocha se to promění.

Ale když jsou malý, je dobré, když je máma poblíž.

A chtěla bych mít tu moc schvalovat zkrácené úvazky, práci z domova, cokoli, co ženám s dětma pomůže.

A nesmírně si vážím žen, které toto pro další ženy dělají.

Že chrání jejich mateřství.

Že chrání to křehoučké pouto mezi unavenými pracovními maminkami a jejich malými šmudlíky a snaží se těm maminkám pokud možno usnadnit.

A schválně píšu, že se jedná o ženy, protože v mém okolí toto dělají pouze ženy.




O kojení