Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Představ si démona

Sedíme u oběda. Maminko, zahrajeme si takovou hru, žeano?, říká Jindra.   Jindra zbožňuje nejrůznější společenské hry, protože společenská hra znamená, že to děláte ve společnosti, tedy s jinými lidmi, tedy nejste sám, což Jindra nesnáší nejvíc na světě.   Jelikož nikdo už není ochoten hrát ani na hádání vynálezců, ani slovní fotbal, ani poker face, ani nic jiného, Jindra přichází s vlastní společenskou hrou.    Jmenuje se "Představ si démona".    Hraje se asi takto. Nejdřív popíšete démona. Démon je tak a tak vysoký, tak a tak široký, má nebo nemá srst nebo peří nebo kůži jako ještěrka, má nebo nemá drápy. Pak řeknete počet hlav. Třeba: mám démona, já vysoký, má ještěrčí kůži a hrozné pařáty a čtyři hlavy. Poté dosadíte čtyřem hlavám nějaké hlášky. Dozvíte se spoustu věcí! Zde příkladná hra. Maminko, myslím démona. Má křeččí srst a dlouhé nohy a pařáty jako ruce porostlé ještěrčí kůží. A má čtyři hlavy. První hlava říká: NECH MNE JINDRO NA POKOJI A TAKY NEBUDU UKLÍZET, NEJSE
Nejnovější příspěvky

O drillu

Autolockdown, den osmdesát jedna. Stojím s Jindrou na hodině houslí a pozoruju, jak Jindřich pokládá své malé šikovné prstíky na strunu A. A hlavou mi divoce víří úvahy o úloze drillu ve výuce. Výuce čehokoliv. Můj názor na drill je zásadním způsobem ovlivněn mými prarodiči, kteří tuto techniku vzdělávání milovali. Protože tuto techniku používali podle mne dosti užitečně, nesdílím všeobecně rozšířený odpor.   Ano, já vím, co namítnete. Něco drillovat není dvakrát zábava. Drill je nuda. Týrání dětí. Škola hrou. Jenže. Jenže já v drillu už jako dítě našla zvláštní zalíbení. Velice dobře si to pamatuju. Když má vyučovací hodina naprosto jasnou strukturu, dá se z toho odvodit velice zvláštní druh uspokojení. Koukám na Jindřicha, který je natěšen, protože VÍ, že nyní je CHVÍLE NA PIZZICATO. Ví, co přijde. Má oblíbené části drillu. Méně oblíbené části drillu. A cítí se bezpečně, protože všechno je předvídatelný. Protože se to furt opakuje. Nácvik čehokoli do úrovně profesionality vyžaduje ne

PF2022

Někdy si říkám, že všechno vědění, které lidstvo potřebuje, už tu nějak bylo.  Jenom jsme s ním úplně nepracovali.  Kupříkladu, jak praví čínský mudrc Lao-c´: „Vědět, že nevím, toť nejlepší. Považovat nevědění za vědění, toť nemoc. Pouze ten, kdo vidí v nemoci nemoc, může se zbavit nemoci.“  Anebo: „Znát rozsah vlastní nevědomosti je nejlepší část našich vědomostí.“  Lao-c ovšem taky říká: „V myšlení buď přímočarý. Ve sporu poctivý a velkorysý. V práci dělej, co tě baví. Doma buď přítomný.“  Do nového roku nám všem tedy přeji, abychom na sobě sami byli schopni rozpoznat rozsah vlastní nevědomosti, abychom byli přímočaří v myšlení, poctiví v hádkách a přítomní doma.  A taky abychom měli sílu a odvahu, neb jak Lao-c´ říká: „Být někým hluboce milován vám dává sílu, hluboce někoho milovat vám dává kuráž.“  A abychom měli taky čas a prostor na věci, co nás baví. Například já si hodlám ušít spoustu nových dresů:-) Zde dresy roku 2021!

Ježíšek

Autolockdown, den padesát pět. Stojím uprostřed kuchyně a namísto přemítání o tom, kolik osob se může potkat na Silvestra, se soustředím na to, co je doopravdy důležité. Koukám na chuchvalec prachu na podlaze a srdce se mi z toho svírá, protože to znamená jediné - Ježíšek letos nepřijde. Ano. Ježíšek. Ježíšek, to roztomilé rozkošné buclaté miminko. Ten záhadný zázrak Vánoc. Všichni ho milujeme, ale víme své. Miminko je to sice roztomilé a nosí dárky, ale taky se umí zakabonit a buclatým prstíkem sjet vrstvu prachu na komodě. Všichni si pamatujeme mnoho Vánoc, když Ježíšek zkrátka nedorazil, protože nebylo vysáto. Nebo ten rok, jak Ježíšek přišel, ale pak zas odešel, protože nebyla umytá okna. Co Ježíška naprosto spolehlivě odpudí, je taky špinavý prádlo. Ježíšek přijde, koukne do prádelního koše, zachmuří svůj obličejík a zmizí. Když má někdo nepořádek v komoře, Ježíška taky neuvidí. Koukám tedy na chuchvalec a v duchu lituji děti, protože všichni víme, že toto miminko všechny miluje b

O stresu

Je zajímavé, že z nějakého důvodu se my lidé domníváme, že je bezva, když nebudeme ve stresu. Domníváme se, že existuje nějaký bezstresový stav, kdy nám bude velice prima a domníváme se, že budeme tohoto stavu lehce dosahovat v jakémkoli okolním prostředí. Nevím, kde ten koncept absence stresu jako něčeho prospěšného vznikl, ale v originálních stresových pracech velkých fyziologů to nebylo. Tam byl stres vnímán jako velmi důležitý a žádoucí. Při své dnešní přednášce pro studenty jsem si uvědomila, jak velice odlišné to ve skutečnosti bude. Mluvím o nových paradigmatech stresu a toto mi běží hlavou. Naší přirozeností je, abychom byli k smrti vyděšení. Abychom se báli všeho a všech. Abychom byli v absolutní úzkosti, protože okolní svět je prostě nebezpečný. Rodíme se vyděšený, alespoň většinou, a potom jsme taky v životě dost často vyděšení a vlastně se potřebujeme naučit se uklidnit a vnímat okolí jako bezpečný. Není to defaultní, je to naučený.   Naší přirozeností je dále být neúspěšní