sobota, října 21, 2017

Všichni doma žijou volbama.

Na sociálních sítích se strhlo doslova šílenství.

Buď někdo někomu někoho do poslední chvíle doporučoval, nebo nyní někdo propadá zoufalství.

Ale tento blog je striktně apolitický, takže o tom se mi psát nechce.

Zatímco u nás doma všichni řeší, kdo je agent, kdo bude ve sněmovně, kdo má a kdo nemá právo o něčem rozhodovat, já sedím v hotelové lounge na večeři.

Takové večeře se pod názvem "gala dinner" pořádají na většině konferencí.

Obvykle se tam scházejí přátelé, kteří se dlouho neviděli, kdesi spolu byli na stáži, pracovali spolu, pak se jejich cesty rozešly.

Anebo se zde scházejí lidi, kteří spolu domlouvají projekty.

Ale to se mi nemůže stát.

Mně se totiž nemůže nikdy stát nic normálního.

Přicházím trochu nejistě do rozjeté zábavy.

Neznám tu jediného člověka.

Sedám si na kraj stolu a doufám, že se zábava nějak rozjede i pro mne. Jinak se budu muset jít ukrýt zpět na pokoj.

Naproti mne nějaký američan líčí ostatním východisko svého výzkumu a je to, upřímně řečeno, strašně nudný.

Koukám před sebe a konzumuju jakýsi salát, který je tak bio, že mi po něm vyraší asi zelená vyrážka a proměním se v okurku.

Přicházejí dva výzkumníci, ital a němec.

Přisedají si ke mně, představí se a následuje to, co se nazývá "small talk" a lidé s autismem to obvykle bytostně nesnášejí. Myslím na Zitul, že tohle přesně ji hrozně nebaví.

Small talk se ovšem výborně rozproudí poté, co servírka naleje každému pořádnou sklenici vína.

Pánové pijí s mírou, ale všichni jsou tak nějak otevření a říkají víc, co si myslí.

Německý výzkumník mi najednou z nějakého nejasného důvodu začíná vysvětlovat, že za druhé světové války to němci tak nemysleli.

S tím vyhlazením českého národa. I jiných národů.

Ital mu přizvukuje, ano nemysleli.

Pak mi německý výzkumník začíná líčit, že má vlastně židovské jméno, přestože všichni v jeho rodině byli (jak vyrozumím z kontextu) za druhé světové války v konvenční německé armádě.

Odtud je už jenom kousek k mé oblíbené hře "co bychom dělali, kdybychom byli za druhé světové války". Obvykle ji ovšem nehraju s potomky německého důstojnictva.

Němec mne ujišťuje, že by byl v armádě, ale choval by se slušně.

Ital mlčí.

Nikdo neříká, co bych byla já, protože všem je jasné, že za druhé světové války bych byla zavřená někde v koncentračním táboře.

Němec povídá a povídá a já si najednou vzpomínám na video, které jsem před pár dny viděla někde na facebooku.

Tohle video: https://www.facebook.com/BuzzFeed/videos/10156791799070329/?hc_ref=ARRklo7TXm1Pm_6ztKQ7ulYkV1yL_cO06uqDIh5S2t5F1l_Ugtk7ua9ODBfj_eiuHS0&pnref=story

Tak v tom podroušením říkám kolegům, že se na ně nezlobím.

Říkám tomu němci, že se na něho nezlobím. Jako za válku. Že náš stát napadli. Že mu to odpouštím. Že je to pryč.

A ten německej výzkumník je najednou hrozně zaskočený. Mlčí. Nic neříká. Pozorně na mne kouká a mne napadá, že je úplně stejně starý jako moji rodiče.

A on po dlouhé úvaze říká, že věří tomu, že lidi se mohou změnit.

Že když někdo udělá něco špatnýho, tak jeho děti v tom určitě nemusejí pokračovat.

Že neexistuje něco jako předurčení ke zlu.

A já jenom souhlasím.



Berlin II

pátek, října 20, 2017

Pohled z okna meho hotelu. Vypada to tu jak scena z Blade Runnera.

Berlin

středa, října 18, 2017

Mírně sebestředně se domnívám, že se obecně strašně málo péče a pochopení věnuje rodičům autistických dětí.

Obvyklé podpůrné rozhovory s okolím vypadají takto:

Já: ahoj!

Někdo (kdokoli): ahoj, ahoj!

Já: tak jak se máte?

Někdo: no... výborně výborně... a vy?? s tím autismem??

Já: no... je to těžký.... někdy... že....

Někdo (skáče do řeči): no to já bych nemohl todleto.... to musí být strašný!!!

Já: no... ono.... to místy... je .... fakt .... trochu....

Někdo: asi bych se zabil/a! fakt... tohleto bych teda nedal/a....

Já: ehm.... člověku... se honí... hlavou... že....ano... různé....

Někdo: to jsi fakt světice... vopravdu... totok.... to bych nemoh'

Já: ale.... já nechci být světice....chci mít.... fajn... život!

Někdo: no to musí být hrozný, no... a cestujete vy vůbec???

Já: no moc ne, že... Zitul to stresuje....

Někdo: no já si život bez cestování nedokážu představit....

Já: no... že....

Někdo: no já už musím... moje dvojčata mají totiž mistrovství světa ve sportovní gymnastice v Pekingu, kam jedou přímo z matematické olympiády... no to víš, to je náročný, to rodičovství, takhle...

Já: no ale zase je to hezký, ne??

Někdo: no.... tak já letím... tak se měj a seš fakt hrdinka!!!!

Pak nezbývá, než si na hlavu nasadit cedník, obléci se do alobalové fólie a vyrazit vstříc svému všednímu životu.

Někdy si říkám, že lidi jsou fakt nenormálně mimo.

Další modifikovaný rozhovor, který jsem ale reálně mnohokrát s různými obměnami absolvovala:

Já: jééé ty čekáš miminko, to je bezvadný!

Někdo: no ale víš co, já se tak bojím!!!

Já: a čeho se bojíš?

Někdo: no autismu! To je strašný! Prosím tě, když máš to dítě s autismem, dají se na to udělat nějaký prenatální testy, že jo?

Já: a co uděláš, když ti ten test řekne, že to tvoje dítko ten autismus má? Co budeš dělat, když ti to vyjde pozitivně?

Někdo: no to já bych nemohla mít takový dítě... já na to nejsem dost silná....

Já: ...ona ta hranice mezi nemocí a nadáním je někdy hodně, hodně nejasná...

Někdo: no já nevím, prostě jsou teda ty testy na autismus?

Já: nejsou.... v obecné rovině ne.

Někdo: no tak to je teda v pytli, takhle se budu nervovat, že se mi narodí nějaká mimózní osoba....

S odstupem pár let při náhodném setkání ve městě osoba zahlásí, že je neuvěřitelně šťastná, protože autismus se u jejího dítka nepotvrdila a tudíž nemají všichni ZNIČENÝ ŽIVOT. Konec doslovné citace.

A já si říkám - to ti lidi nemají pocity? To jim nedochází, že i na druhé straně rozhovoru existuje reálný člověk s pocity a vlastními zraněními?

Jakože já toho snesu hodně, ale někdy je to moc i na odolnou osobu s hroší kůží.




Disekce emocí

Dnes vysel rozhovor v casopise Interview, mam radost:-)

Interview

neděle, října 15, 2017

Myslím, že jedna z nejstrašnějších věcí, kterou můžete svému dítěti udělat, je, mu dáte všechno.

Když bude mít hladíček, dáte mu cokoli, na co bude mít chuť. Klidně kilo gumových medvídků. Hlavně aby něco snědl, že.

Když se bude nudit, budete zajišťovat zábavičku. iPady kdykoli kdekoli. Hlavně aby nebrečel/a.

Budete za všech okolností předcházet jakékoli frustraci.

Destrukce života dítěte je tímto spolehlivě zajištěna.

Až se mu v životě přihodí něco vážnějšího, v lepším případě vám vletí zpět do náruče a už z ní nikdy nebude mít odvahu vyletět, anebo v horším případě usoudí, že tak strašnou věc, jako právě zažívá, nezažil ještě nikdo na světě a udělá nějakou blbost.

Jakoukoli.

Jedna z věcí, kterou se můžeme naučit od generace našich rodičů, je výdrž.

Zásadní otázka je, odkud ji vzala generace našich rodičů?

Od svých rodičů.

A co byli tito rodiče?

Válečná/časně poválečná generace.

Generace, která zažila dost strašné věci, minimálně takové, které by kavárenské osazenstvo brněnských hipsterských oblastí uvrhly v absolutní chaos.

A tato válečná generace podvědomě své děti vychovávala... k tomu, aby byly životacschopné či spíš pohotové.

Či jak to nazvat.

Když na vás někdo střílí, tak i v dobách míru zůstaně ve vaší hlavě jakási představa, že vaše potomstvo by mohlo být něčím či někým ohroženo.

Myslíte dopředu a budujete odolnost.

Tento luxus byl dopřán v pozdějších generacích už málokomu.

Pak se místo odolnosti začalo budovat pohodlí a spokojenost.

Často přemýšlím, kde se to zlomilo.

Kde se vyměnila odolnost a použitelnost za pohodlnost a uspokojení.

A kde nastal ten bod, kdy někdo začal chápat jako problém, že uspokojení nepřijde hned.

A kdy lidi přestali chápat, že na životní uspokojení vlastně neexistuje žádný nárok.

S pocitem, že máte na něco nárok, přichází automaticky představa, že tento nárok budete nějak vymáhat.

Pokud předpokládáte, že máte nárok na šťastný vztah, tak jak to budete u vesmíru vymáhat, až vás partner opustí?

Nijak.

Protože nárok neexistuje.

Takže se dětem snažím vštípit, že nároky v zásadě nejsou.

Existuje právní řád a to je super věc.

Ten to částečně pokrývá.

Ale velmi minimalisticky, řekněme z hlediska zachování života.

Ale z hlediska toho, že si přejete, aby s vámi chodila Máňa odvedle a ona nechce, z toho hlediska nárok neexistuje.

Nebo z hlediska toho, že si přejete mercedes a rodiče vám ho nechtějí koupit.

Nebo z hlediska toho, že máte pocit, že všichni vaši kamarádi mají bohatší rodiče než vy a jezdí na super zahraniční dovolené, zatímco vy tvrdnete někde v českém pohraničí.

Takže donekonečna dětem vysvětluju a opakuju, že některé věci nebudou.

Nebudou volně přístupné tablety, smartphony, sladkosti, hektolitry softdrinků, hrací konzole.

Nebudou.

Nebudou instantní zdroje slasti.

Ne proto, že by mi instantní zdroje slasti nějak zásadně vadily.

Nic proti nim nemám.

Ale proto, že se s nimi velmi špatně dosahuje té odolnosti.



Instantní slast

sobota, října 14, 2017

Dnes jsme vyrazili do terenu. Do terenu na opaly. Do terenu na opaly se straslivym batolatkem neni dobry napad. Ale dopadlo to a my prezili.

Opaly

pátek, října 13, 2017


Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil ve VÝRA.

Vstal, oblékl se poslepu, natáhl si svetr a vyrazil do práce.

Cestou v MHD vejral jak výr.

V práci taky pouze vejral.

Pak šel na oběd a u toho vejral.

Pak šel zas pracovat a vejral dál.

Mezitím si převzal malého výra, který neustále odlétal a někam padal.

Při péči o malého výra velký výr pouze vejral a nebyl schopen už žádné reakce na neustále požadavky malého výra.

Pak jel vyzvednout středního výra do výří školy.

Pak jel domů s oběma výry trolejbusem a u toho opět pouze vejral.

Pak doma uklízel, vařil, chystal, psal důležitou korespondenci, vědecky pracoval, učil se s dítětem vlastivědu a snažil se být dobrým rodičem. A vejral.

Pak děti usnuly a on vejral.

Vedle měl partnera a ten taky vejral, protože na tom byl stejně.

Vejrali oba.

Nemluvili, jenom tak seděli a tupě vejrali před sebe.

A to byl jejich život.

Chudák Řehoř.

Výr

pondělí, října 09, 2017

Dnes vzacne foto. Magnum a le tigre. Kdo to chape, muze si s nami virtualne tuknout ciderem.

Vzacnost.

Nechápu, jak někdo může dát přednost osamělému sezení v malé plechové krabici, která jede krokem, před sezením ve velké MHD krabici plné zajímavých lidí, jejichž pozorováním se může člověk bavit dlouhé hodiny.

Trolejbusem, kterým jezdím, jezdí ohromně zajímaví lidi.

Je to směsice čistokrevných brněnských hipsterů, studentů, uštvaných matek rozvážejících děti ráno do škol, důchodců, všeho.

V létě to není tak markantní, ale teď, jak začal podzim, je navíc evidentní, že MHD je i místem vizuální sebeprezentace.

Sedím se řvoucím Jindřínem na klíně a pozoruji pána naproti.

Má svetr se severským vzorem, žluté kalhoty a pečlivě zastřižený vous.

Retro.

Vedle sedí slečna a taky je celá retro, má nějakou starou kabelku a celkově vypadá nonšalantně nedbale.

Oběma jim to sluší.

Ale mně v tom něco neštimuje.

Oba jsou mladí.

A oba jsou spokojení v té své retro sebeprezentaci.

A to mne zneklidňuje.

Nemá se mládí vymezovat?

Nemá vytvořit pořádnou revoltu?

Pořádnou revoluci?

Pořádně se pohádat?

Něco pořádného kreativního vymyslet?

Něco jiného než předchozí generace?

Protože tohle retro je především snadný.

Na retru je kreativní pouze způsob kompilace.

Žádný riziko.

A to mne zneklidňuje ještě víc.

Minulý týden jsem viděla na netu velmi děsivou sérii fotek, která se jmenovala v překladu "Proč budou moji rodiče vždycky víc cool než já".

Série byla plná fotek rodičů v 60., 70. a 80. letech.

A víte co, ti rodiče byli opravdu hodně cool.

Dělali podivné sporty, měli podivnou image, byli prostě odvážní.

A současní mladí lidi to... obdivují.

Místo toho, aby byli sami odvážní.

Je jednodušší obléci svetr s jelenem než vymyslet nový typ vzoru. Nebo nový typ svetru. Nebo spálit svetr rituálně na hranici a začít nosit mikiny. Nebo spálit všechny mikiny a vymyslet nový typ oděvu, zvaný např. kokon.

Takže moje dnešní sdělení mladým lidem kolem mne je jednoznačně - riskujte. Nehrajte bezpečně. Riskujte, hledejte limity, vymezujte se, protože tak zjistíte, kdo jste vlastně zač. Pokud budete hrát opatrně, budete mít opatrný život.

Nenoste svetr s jelenem po dědovi.

Upleťte si vlastní.

Váš vlastní.

Nenoste šaty po babičce.

Naučte se šít na stroji a ušijte si nový podle vlastního návrhu.

Retro je super, ale je to vrchol kreativity těch před vámi.

Vaši vlastní kreativitu to zabije.

Neschovávejte vlastní nejistotu za jistotu předchozích generací, protože tak nikdy nebudete moci být lepší než ty generace před vámi.

Pokud chce něco vytvořit, budete muset riskovat a ne se schovávat.

Retro