úterý, ledna 16, 2018

Říkejte tomu, jak chcete.

Bůh.

Vyšší síla.

Vyšší moc.

Vyšší princip.

Je to jedno, jak se to nazývá. Stejně si pod tím každý představuje něco úplně jiného.

Já tomu říkám princip.

Můj princip.

Můj princip je liberální.

Je založený na pochopení, odpuštění, radosti, tvorbě a sdílení.

Je netrestající a pokud trestá, jde proti své přirozenosti.

Je těkavý, barevný, zábavný,  pozoruhodný.

Je laskavý a přijímající.

Je vřelý.

Podle mne je naprosto skvělý, ale uvědomuju si, že tento princip je zranitelný.

Je křehký, protože je nedogmatický.

Tváří v tvář dogmatům se zvláštně rozkládá.

Není schopen čelit agresi postavené na tom, že něco je neměnné.

Nedokáže to.

Není na to vybaven.

Nedokáže se bránit věcem, které jsou neproměnlivé, statické, tvrdé a vnucené.

Nedokáže na dogmatech vytvářet, tvořit, žít, neumí to.

Lehce a liberálně se vznáší a nebrání se. Nedokáže se obhájit, protože vůbec nechápe, proč by se obhajovat měl.

Staví na dobrovolnosti, takže tváří v tvář vnucenému se neumí chovat.

Tak přemýšlím, jak tento svůj princip v sobě ochránit.

Co by potřeboval.

Jak ochránit tu životní radost přes zjednodušeným černobílým dogmatickým viděním.

A vychází mi z toho, že nejlépe se ochrání izolací.

Ale izolovat něco, co létá, nelze.

Tak nevím.

Piju kávu a říkám si, jestli tohle není o tom, v čem se střetávají civilizace.

Čím je více neměnnosti a dogmatu, tím lépe se prosazuje agrese.

Čím více je radosti, tvorby a života, tím hůře se agresi brání.

Přemýšlím o tom.

O mých a jiných principech

pondělí, ledna 15, 2018

Brno je dobrý.

Je to opravdu dobrý město.

Je tady úplně všechno, co potřebuju.

I vlastní parfémář.

Rozhodla jsem se to prozkoumat už někdy v listopadu.

Parfémář měl volno až za dlouhou dobu, až v lednu.

O to větší bylo překvapení, když Ježíšek donesl voucher k parfémáři.

Ježíšek je hodný. Děkuju Ježíškovi.

Vypravila jsem se tedy k parfémáři a můj hlavní pocit byl již dopředu... pobavenost.

Pobavenost a napjaté očekávání, co to tedy bude. Co se bude dít. Pokud se tedy vůbec něco bude dít.

Parfémář ovšem předčil očekávání.

Opravdu.

Pobavil, poučil, doporučil.

A namíchal.

Namíchal neuvěřitelně impresivní věc.

Teprve cestou domů s magickou lahvičkou jsem se začala zajímat o to složení.

Co tam vlastně dal.

Vybavila jsem si ty ingredience.

A napadlo mne zadat to aplikace na internetu, která vám podle ingrediencí vyjede, jaký parfém byste si měli koupit.

A vyjel mi můj nejoblíbenější parfém, který se už asi 15 let nevyrábí.

Chápete, on mi ho na základě své intuice namíchal.

Ten můj nejoblíbenější.

Z 8 ingrediencí trefil 7.

I'm impressed.

Ten člověk to fakt umí.

Mám ráda lidi, co něco umí.





Parfém

neděle, ledna 14, 2018

Kazdy pokrok je boj. Ale jde to. Zitul stastna.

Vitr ve vlasech

sobota, ledna 13, 2018

Poslední dobou se objevují nová, naléhavá témata.

Často přemýšlím nad tím, kde končí moje povinnost či chuť věnovat se ostatním a kde začínají moje vlastní životní radosti.

Jak moc ze sebe člověk má či může dát.

Jak moc může člověk dát to, co sám třeba nedostal.

Je to vůbec možné?

Nedáváte pak spíš to, co je jakousi chimérou, vaší představou?

Můžete vyrobit něco, o čemž nevíte, jak to vypadá?

Nebo se to můžete  naučit od ostatních?

A do jaké míry tohleto "učení" úplně změní vaši vnitřní strukturu?

Budete to potom ještě vy?

A chcete se vůbec takto proměňovat?

A kde je ten váš okrsek, kde nemusíte někoho pořád chápat?

A pokud takový okrsek existuje, jste v něm sami, nebo tam pustíte i někoho dalšího?

A chcete tam někoho dalšího vůbec pouštět?

Je to bezpečné?

A je smysl pro to, co je inherentně vnímáno jako správné, nadřazen tomu, co jako správné vnímáte vy?

A jak si to svoje místo radosti někde uvnitř vlastně pěstovat?

Jak se to dělá?

Jak se to dělá ve světě, ve kterém na radost není moc místo?

Dá se radost nahradit úspěchem?

Dá se samota nahradit radostí?

Dá se smutek nahradit něčím lepším?

A je dobré smutek nahrazovat? Není lepší ho ponechat kde je a spíš ho trochu ohraničit?

A dá se to udělat teď hned, nebo se to stane ... jednou... později?

Nebo se to nestane nikdy?

A existuje nějaká vesmírná spravedlnost?

A chceme my lidé vůbec, aby existovala?

Pořád se k jakési spravedlnosti či nespravedlnosti vztahujeme, ale možná to bereme za úplně špatný konec a je lepší žádnou spravedlnost nepoptávat.

Zajímalo by mne, jestli pro mne někdy existuje nějaký okrsek štěstí.




Otázky

Jindra prave overuje revolucni koncept mereni stresu.

Vedec

neděle, ledna 07, 2018

Honza je svetec a ja jsem svetice. Dnesni brusleni s detmi smazalo veskerou negativni karmu.

Brusleni

Jestli je něčemu podobný život s autidítětem, tak je to takové to mučení na Quantanámu, kdy vám kape kapka na hlavu tak dlouho, až zešílíte.

A lidi kolem říkají - no, ale dyť to je jen kapka, ne?

Kapku přežiješ.

Kapka nic není!

Dyť dítě chodí, mluví, mohlo by být hůř!

Kapku přežiješ v klidu týdny.

Měsíce.

Ale po letech zešílíš.

Zajímavé je, že spousta rodičů dětí s hendikepem, kteří mne obklopují, jaksi uvnitř duše čekají na záchranu.

Nebo spíš na zachránce.

Který přijede, vysvobodí vás z kapacího pekla.

Jenže....

.... to se pravděpodobně nestane.

Člověk je sám sobě zachráncem.

Takže je neděle, čas oběda, a já v přilehlé kavárně pracuju, protože to kapání už nevydržím ani vteřinu.

Aby nevznikla mýlka.

Syndrom kapky na hlavu vůbec nesouvisí s tím, jestli své dítě máte nebo nemáte rádi.

Souvisí pouze a jenom s tím, jestli máte nebo nemáte dost.

A já momentálně mám dost.

Takže dopiju kávu, půjdu domů, naobědváme se a půjdeme se Zitul bruslit, protože jsem jí to slíbila, sehnala brusle, nabrousila brusle, všechno zařídila.

Ale mám obavu, že už nesnesu kolem toho bruslení ani jediný rituálek, který Zitul vytvoří.


Kapky

pátek, ledna 05, 2018

Kdyz tri dny nespis, protoze dite nespi.

Doda to tvemu pohledu hloubku.

Taky ti to doda bicykle kolem oci.

Spanku zdar.

Patecni strasidlo

úterý, ledna 02, 2018

Bože, díky.

Díky, že začal normální režim.

Díky!!!!

Hlavně že už neprokračují Vánoce.

Jeden by se z toho mohl lehce pominout.

Včera, když jsme osmou hodinu uspávali veselého Jindřicha, jsme si ze zoufalství povídali s Honzou modifikované pohádky.

Pohádky, jak by se udály v naší rodině, pokud by se udály.

Tak se dnes v novém roce odreagujme perníkovou chaloupkou.

Takže, bylo to nějak takhle....


Jednou, bylo nebylo, žila jedna rodina. Dvě děti, J a Z, a jejich rodiče.

Rodiče se v důsledku zodpovědné péče o své potomky zbláznili.

Matka skončila na arteterapeutickém pobytu na psychiatrické klinice, chodila na hodiny keramiky, zametala listí a byla v pohodě.

Otec se snažil chodit nějak do práce, ale dost to nezvládal, takže jednoho dne vzal děti a odvedl je do lesa.

Děti v lese pobíhaly a pobíhaly, vrhaly se přes plot do obory za divokými vepři, skákali za ochočenými daňky a házely kameny.

Zvířátka to již nemohla vydržet, a proto děti vyštvala do hloubi lesa.

Děti vyzbrojené klacky se najednou ocitly na malém, roztomilém paloučku, kde se nacházela PERNÍKOVÁ CHALOUPKA.

Dítě Z začalo vypočítávat, kolikrát v životě a v jaké posloupnosti narazilo na slovní spojení "perníková chaloupka". Dítě J se vyzbrojilo několika dalšími palicemi a šutráky a šlo chaloupku rozbít.

Ježibaba neměla nejmenší šanci.

Když ji dítě J vsázelo do sklepa, dítě Z ji recitovalo všechny ingredience perníkového receptu. Taky komparativní analýzu všech receptů na perník, které ve svém životě četlo (v jednom byl anýz.... ovšem ve druhém..... anýz není.... což ovšem .... neznamená....)

Dítě J ježibabu zamklo ve sklepě, na který pak opakovaně bušilo deštníkem a křičelo MLÉKO, MLÉKO, MLÉKO!!!

Dítě Z ve volné chvíli sestrojilo ponorku a hodilo ji přes mříže k ježibabě do klece. Ponorka obsahovala spoustu senzorů a blikala, takže ježibaba dostala tik a následně epileptický záchvat. Ponorka byla určena k podvodnímu použití, což dítě Z zprvu neuvážilo, takže ji posléze zase vylovilo z klece a hodilo do rybníka, kde si s ní ryby hrají ještě dnes.

Pak dítě Z vytáhlo merkur a začalo stavět podivnou konstrukci.

K tomu dítě J začalo zpívat WO WO WATANAY....

Hodně nahlas.

Ježibaba si přísahala, že jestli se z tohohle dostane, tak zbytek života stráví v nějakém restauračním zařízení a bude popíjet jen hodně silný rum s lesními zvířaty.

Problém s útěkem spočíval v tom, že děti nikdy nespaly.

Ne zaráz.

Jednou to už skoro vypadalo, že ježibabě se podaří uprchnout, ale nakonec to neklaplo, protože dítě J si toho všimlo a začalo vyřvávat MLÉKO MLÉKO MLÉKO, vstalo, dívoce skákalo po posteli a ježibaba se tak lekla, že raději zalezla zpátky.

Ježibaba ovšem nebyla hloupá.

Začala děti nabádat, aby si daly trochu perníčku.

Vzhledem k tomu, že děti jedly jak stádo dragounů, do dvou dnů byla chaloupka napadrť.

Ježibaba si tiše sbalila saky paky a uprchla do lesa, kde si stvořila mechový příbytek a šťastně tam žila až do své smrti, která nastala hodně zadlouho, protože byla tak šťastná, že je z toho týrání venku, že změnila svůj životní styl, a jedla již jen ovoce, zeleninu, cvičila jógu, nerozčilovala se a pila uměřeně rum s lesními zvířátky v lesním výčepu.

Děti podobným způsobem zlikvidovaly cukrkandlovou chaloupku, čokoládovou chaloupku, chaloupku z lineckého těsta, chaloupku z kokosek a chaloupku s máslovým krémem.

Všechny ježibaby z těchto chaloupek uprchly a žily v mechu v synergii s lesními tvory.

Pak už bylo odpoledne, přišel tatínek z práce, vyzvedl děti v lese na paloučku a všichni šli domů.

Po pár týdnech se vrátila i maminka a přinesla spoustu keramiky, co v mezičase vyrobila.

Konec pohádky.

Ano, tak to přesně bylo.

O perníkové chaloupce