úterý, března 28, 2017

Jaro je tu!!!

Jaro

pondělí, března 27, 2017

Za chvíli tu máme duben, měsíc přehřátých, přímo vařených kojenců.

Třeba včera.

Jela jsem z práce, Jindra nedbale pohozen na kočárku upíjel čajík a snažil se urputně zmáčknout tlačítko pro invalidní vozíky, kvůli čemuž nás už několikrát na stejné lince napomenul řidič.

Vedle nás jela maminka s hlubokým kočárkem, ve kterém leželo dítě. Dítě ovšem nebylo vidět, protože leželo v zimním fusaku, kombinéze a na hlavě mělo pletenou lyžařskou čepici.

Venku bylo 18 stupňů, v autobuse tak 25. A mimino hrozně brečelo.

Koukala jsem na ně a bylo mi ho fakt líto. I Jindra ho soucitně pozoroval a dokonce upustil od demontáže nějakých popruhů, které v autobuse našel.

A sváděla jsem tuhý vnitřní boj. Mám to té mamince říct? Že je mu přece horko? Jenže to je hrozně trapný. Je to vměšování. Maminka určitě nestojí o nějaký debilní rady.

Už už jsem se k mamince nakláněla, že jakože začnu žoviálně konverzovat o počasí ("Je teplo, že????"), ale maminka se dovtípila sama a řvoucí holčičku vysvobodila ze zimní kombinézy.

Ale celý den jsem nad tím přemýšlela.

Kde je hranice mezi autonomií jedince. Mezi námi všemi.

Kde je hranice mezi tím, že vám někdo DOBŘE PORADÍ (díky!) a že je někdo PROTIVNĚ VLEZLEJ (hrůza!!!!).

Naše společnost je založena v zásadě na principu silné autonomie, předpokládá se, že každý ví, co je pro něj nejlepší. Předpokládá se, že se nebudete obklopovat negativními lidmi, nebudete poskytovat nevyžádané rady, budete si hledět svého života a nebudete se do ničeho montovat.

Ale je to určitě dobře?

Nebylo by dobrý se občas do něčeho montovat?

Co když připustíme myšlenku, že někdy lidi neví, co je pro ně dobrý.

Že nepotřebují psychologa, aby se zorientovali ve svém nitru a našli řešení sami, ale potřebujou prostě PORADIT.

Radu, uchopitelnou, pochopitelnou, prakticky použitelnou.

Svět, který mne obklopuje, není na rady vůbec zvědavej.

Není zvědavej na žádný lidi, co se moc zajímají o jiný lidi, protože to už je překračování té autonomie, a každý si máme přece hledět svého.

Jenže když budete starej, opuštěnej, nemocnej, vzteklej, izolovanej nebo naopak malej vařenej kojenec, možná právě tohleto překročení hranice budete potřebovat.

Nevím, nevím co si o tomhletom mám myslet.

Své autonomie si cením nade vše a nejsem mentálně vybavená moc žádné rady ani poskytovat ani přijímat. Možná spíš přijímat je neumím.

Ale možná existují obecné pravdy.

Možná je dobrý ty děti z fusaků vyndat.

Duben

neděle, března 26, 2017

Nemozne se stalo skutecnosti a julka sportuje.

Dukaz misto slibu.

Z mudrlování provázejícího poslední měsíce vyplynulo jediné.

Takhle to dál nejde.

Nemůžu přijímat převážnou část svých denních živin z kávy a tabulek čokolády, schovaných různě po kapsách.

S tím, že jedinou pohybovou aktivitou bude klikání myší.

Obávám se, že jako dlouhodobá strategie to není adaptivní.

Pak jsem viděla film.

Jmenovalo se to "Tohle je náš svět" nebo tak nějak, v angličtině Captain Fantastic.

Vřele doporučuju.

Po shlédnutí tohohle filmu jsme se probrala z kojící batolecí letargie.

Takhle žít nemůžu.

Něco se musí změnit.

Musím začít jíst, spát a cvičit.

A už to 14 dní dělám.

Pořídila jsem si aplikaci, která mi počítá kalorie. A u které jsem se zděsila, neboť se ukázalo, že denní příjem bílkovin pro kojící ženu nelze zajistit konzumací sladkostí. Ani pití kafe. Ani kofoly. Ani podobných hrůz. A začalo mi to hlásit, že se vlastně musím... najíst.

Začala jsem jíst maso, přílohy, přestala jsem pít kofolu, kafe a jíst čokoládu.

Taky se ukázalo, že bude potřeba se hýbat. Nějak rozumně, ale hýbat.

Chodím běhat. Se Zitínem.

Doma cvičím pilates.

A cítím se skvěle!

Myslím, že jsem se léta necítila tak dobře jak posledních 14 dní.

Dokonce mám i pocit, že ještě pár let na této planetě vydržím, což jsem předtím neměla.

Taky chodím spát v 10.

K tomu mi zas dopomohl stmívací program na počítači, který filtruje bílé/modré světlo. Takové to škodlivé světlo, které vám úplně rozsynchronizuje mozek.

A opravdu to funguje. V deset večer se mi u počítače tak hrozně klíží oči, že prostě musím jít spát.

Děti chodí spát v osm.

Takže přátelé - aplikace na sledování výživy a pohybu, aplikace na filtrování bílého světla.

Vaření, cvičení, řád, životospráva, dlouhé procházky venku na slunku.

Pozoruhodné je, že jsou z toho doma všichni nadšeni a běhat chodíme společně. A Jindra piluje techniku pilates, co to jde, protože mu přijde děsně zábavné, jak se u toho hýbu.

Tak mi prosím držte pěsti, ať mi/nám tento sokolský styl života vydrží.

Přežít

pátek, března 24, 2017

Zitinova je ta s listem.

Ikebana

čtvrtek, března 23, 2017

Včera jsem četla skvělý příběh.

Kevan Aggarwal, obyčejný muž z USA, trpící autismem, rád chodil do posilovny a na různá cvičení do fitka.

Při té příležitosti se k němu jednou na hodině spinningu naklonila kolegyně a postěžovala si, že ta hudba je na nic.

Kevan souhlasil a vyjádřil taky jakési zklamání z té muziky.

To rozčílilo instruktora či instruktorku (pohlaví jsem nechytila), který to slyšel, a tato osoba se naštvala a dvakrát za sebou Kevana před skupinou cca 30 lidí označila za hloupého.

Kevana to naštvalo. Protože věděl, že hloupý není.

Kevan požadoval omluvu od provozovatele.

Provozovatel se neomluvil.

Když po delší době omluva nedorazila, rozhodl se o Kevan o omluvu soudit.

Protože není správný říkat někomu, kdo není hloupý, že hloupý je.

Protože je Kevan autista, nenechal se odradit skutečnosti, že provozovatel fitka, kam chodí, je společnost v ceně desítek milionů dolarů, která má jistě schopný právní tým. Tohle mi na tom přijde nejlepší!

A rozhodl se hájit se u soudu sám, protože jak řekl posléze médiím, jde o princip.

Následující dva roky strávil v knihovně, kde se učil právo.

Studoval precedensy, diskriminační případy. Sám.

A pak předstoupil před soud, před hromadu drahých právníků protistrany, hájil se sám a VYHRÁL.

Soud nařídil společnosti, aby zaplatila Kevanovi malé (dost symbolické) odškodné a nařídil i úhradu soudních výloh. O odškodné ale Kevanovi zjevně nešlo. Soud nařídil především písemnou omluvu. A nařídil přeškolení zaměstnanců s ohledem na inkluzi klientů s různými hendikepy.

Přijde mi to úžasný.

Někdo by podle tohohle příběhu měl natočit film!

Obsahuje totiž všechno.

Křivdu.

Hendikep.

Obrovskou sílu a vytvalost.

Obrovský profesní úspěch v profesi, o kterou Kevan asi ani nestál.

A hlavně, je to příběh o autíkovi, který si věřil. A který sám sebe (doslova) hájil.

Zítra to musím povykládat Zitínovi.

Aby věděla, že když někdo řekne, že je hloupá, tak se má bránit.


Skvělý příběh

úterý, března 21, 2017

Nutně potřebuju trochu klidu.

Trochu klidu, abych mohla zvládat svůj kofeinový detox.

Ano, milí přátelé.

Rok se s rokem sešel a já se opět rozhodla skoncovat s tou děsivou závislostí.

Káva!

Už týden abstinuju.

Výsledkem je, že jsem za týden tři kila přibrala (to snad ani není metabolicky možné?), v noci nespím, proč taky, když spím ve dne, na děti křičím, na muže křičím, na všechny křičím, jsem naprosto nesnesitelná a k tomu mne bolí hlava.

Proto potřebuju trochu klidu, malou chaloupku, kam si zalezu, a tyhlety hrozné abstineční příznaky tam přečkám.

A všem, kteří mne budou uklidňovat, že o nic nejde, prostě jenom káva, všem těm - mýlíte se.

Je to regulérní závislost.

Když se v noci budíte s nutkavou potřebou si ve čtyři ráno udělat double shot, tak máte problém.

Když se vám v noci zdá o kávě, máte problém.

Když se vám třesou ruce, když nepijete dvě hodiny kávu, máte problém.

Je to závislost a musí se s tím skoncovat.

Trochu klidu

neděle, března 19, 2017

Stripky z poslednich dnu

Stripky

sobota, března 18, 2017

Včera jsem si četla velmi inspirativní článek o tom, proč lidi odpovídají pozdě na maily. Sestával z nejrůznějších, více či méně upřímných vysvětlení.

Tak jsem si říkala, že si vytvořím vlastní seznam omluv.

1. Dobrý den,
omlouvám se, že na Váš email odpovídám později. Původně jsem nechtěla odpovědět vůbec, ale pak mi přišlo, že je to příliš nezdvořilé, tak tedy píšu. Píšu tedy čistě ze sobecké potřeby nevypadat ve Vašich očích jako hulvát(ka).

2. Dobrý den,
omlouvám se, že odpovídám pozdě. Můj syn a moje dcera mne potřebovali víc než Vy. Vy jste dospělá osoba s širokým spektrem adaptačních strategií, což moje batole zatím není.

3. Dobrý den,
omlouvám se, že odpovídám pozdě. Vím, že jste profesionál/ka a tajně jsem doufala, že problém v mezičase vyřešíte sám/a, takže nyní píšu, abych si vlastně ověřila, že se tak stalo...

4. Dobrý den,
omlouvám se, že píšu později. Musela jsem vydýchat pasivní agrese z Vašeho minulého emailu a nabýt zpět duševní rovnováhy. Ne, nemohu Vám vyjít vstříc. Ani teď, ani za tisíc let. Ani za tisíc dalších emailů. A už prosím nepište.

5. Dobrý den,
omlouvám se, že píšu později. Odpovídám proto, že mne neustále urgujete o odpověď na otázku, kterou klidně můžete vyřešit sám/a, a jsem proto značně podrážděná...

6. Dobrý den,
omlouvám se, že píšu později. Otázkou je, co je později. Není mou povinností odpovědět na každý email, který mi přijde, do dvou hodin. Moje pracovní doba končí formálně v 16:30. Není mou povinností odpovídat na emaily v 11 v noci proto, že zrovna tehdy Vám vyhovuje psát.

7. Dobrý den,

omlouvám se, že píšu později, a je mi to jedno.

Ano, "omlouvám se, že píšu později" má milion valérů.

Ale teď přemýšlím, jestli je ta omluva upřímná.

Nevím, nevím.

Dobrý den, promiňte