pondělí, září 25, 2017

Na zahrati duse.

Na zahrati

neděle, září 24, 2017

Největší odlišnost, kterou mezi svými dětmi pozoruju, se týká hraní.

Kdysi jsem si myslela, že se Zitul vyvíjí podobně jako ostatní děti a pak že se něco přihodilo, kde se objevily problémy.

Ale už si to nemyslím.

Protože když pozoruju, jak si hraje Jindřich, tak si musím připustit, že Zitul si vždycky hrála... odjakživa... jinak.

Neprováděla sociální experimenty (".... máma mi nechce dát čoko.... půjdu a bouchnu tatínka!!!... máma má tátu ráda a dá mi čoko, abych tátu nemlátil....to jsem to dobře vyřešil!....")

Nehrála si "na něco" (".... obleču si ručník a budu jako dinosaurus!!!!... vyskočím zpoza dveří a rodiče se leknou! .... protože dinosaura se každý bojí....! ... taky bych mohl být chirurg!... řízi řízi.... ano ano, nebudu dinosaurus, budu chirurg!")

Nevyžadovala ke hře dalšího partnera (".... jestli si teď se mnou nepůjdete hrát... tak... tak... tak se.... ZABIJUUUUU (doprovázeno bušením hlavou do stěny)")

Hrála si tiše, systematicky a klidně.

Abyste to chápali správně, nemyslím, že si Zitul hrála špatně a Jindřich si hraje správně.

Vůbec ne.

Jindřich si jen hraje... obvykleji.

Jeho hra je pro okolí srozumitelnější a vyžaduje ze strany rodiče mnohem více interakce než hra Zitul.

Doposud si děti spolu nehrály. I jako rodiče si hrajeme vždy odděleně buď s Jindrou nebo se Zitul, protože pokud se pokusíme o společné hraní, Zitul to nebaví a odejde.

Já to chápu, ono běžné desetileté dítě může s dvouletým dračím bratrem hledat složitě společnou řeč.

A pokud se jejich hra natolik liší, je velmi obtížné najít místo, kde se oba potkají.

Zdá se mi, že dosud naše děti spolu jaksi koexistují.

Koexistují, ale svou společnost nevyhledávaly.

Nedocházelo zatím téměř k žádným interakcím, nebo byly ty interakce takové rudimentární ("Ziti, mohla bys Jindříškovi předat tuhle hračku? a Zitisko hračku předalo a okamžitě odešlo se štítivým výrazem pryč....)

To se ovšem přibližně před 14 dny změnilo.

A změnil to Jindra.

Jindřich se totiž rozhodl, že se sestra nyní bude jeho partnerka ve zločinu.

Pochopil, že se sestrou je možno utvořit alianci proti rodičům.

Pochopil, že sestra ho nemá primárně vychovávat. Že mu může něco dovolit. Že se může účastnit diverzních aktivit, které Jindra vymýšlí.

A proto se s plnou vervou na Zitína vrhnul a začal interagovat. Pozoruhodné je, že mu vůbec nevadí, pokud Zitisko nereaguje zpět.

Ráno, když se Zitul obléká do školy, tak si Jindra nosí oblečení do její postele a také se snaží oblékat.

Jí pouze to, co jí Zitul.

Jezdí v kočáru pouze tehdy, pokud ho Zitul řídí.

Hraje si se Zitínovými roboty.

Programuje Zitínovy roboty.

Kreslí obrázky, protože to dělá Zitul.

Objímá, pusinkuje, skáče na Zitína, neustále vyhledává její přítomnost.

A té interakce je tolik a je tak roztomilá, že Zitisko kapitulovalo.

Kapitulovalo a začalo něco vracet.

Nejdřív se začala smát, když se bratříček přihnal do pokojíčku s hromadou oblečků, aby se také ráno vypravil do školy.

Pak ho občas začala lechtat.

Pak ho začala nesměle občas objímat.

A za poslední dva týdny jsme zcela překvapeni sledovali, že DĚTI SI ZAČALY SPOLU HRÁT.

První hra spočívala ve stěhování kostek z lega dupla, které Jindra pečlivě připravil, robotickou rukou asi o 10 cm dál.

Druhá hra spočívala ve vytváření šperků 3D perem, což děti taky nějak zvládly dělat spolu.

A třetí hra spočívala ve strašlivé hře s kočárkem, na který Jindra naskočil jako římský vozataj zavěšený zepředu na madlo a Zitul ho s vítězným řevem dost dlouho vozila po venku.

Když jsem je tak sledovala, jak si hrají a jak se u toho smějou, tak jsem si říkala, že toto je fakt nejhezčí, co může být.

Když vidíte své děti, jak se mají rádi.

Hra

sobota, září 23, 2017

Dnesni kudlanka.

Kudlanka

úterý, září 19, 2017

Začátek roku není lehký.

Začátek roku je velmi, velmi náročné období.

Nejhorší je, že je to pořád dokola.

První rok.

Druhý rok...

X-tý rok...

Jsem unavená a přiznávám to.

Strádám nedostatkem dobrodružství a přílišnou zodpovědností.

Jeden den je jak druhý a čím je hůř, tím víc musí být jeden den jak druhý a vše musí být pečlivě nachystané a zrežírované, aby to klaplo.

Je to únavné a pořád stejné.

Ale stále doufám, že to má cenu.

Začátek roku

pondělí, září 18, 2017

Přátelé, změna.

První akci "hledají se kamarádi" jsem nucena ze zítřka přesunout na středu 20/9 od 16 hod.

Jde o to, že jednak bude asi zítra hodně pršet, a jednak jsem zapomněla, že musím dodržet jakýsi slib v itineráři Zitínových akcí.

Každopádně ve středu v 16 hod budeme v Otevřené zahradě.

Další možnost je Antropos - případné zájemce o setkání prosím o upřesnění preferencí.

Přijďte!

Hledají se kamarádi podruhé

sobota, září 16, 2017

Vcera na prochazce.

Podzim

čtvrtek, září 14, 2017

Psala mi nějaká autimaminka, že má nově diagnostikované dítě.

Že si čte tenhle blog, ale že je tu málo informací pro čerstvé autirodiče.

No. Ano. Neboť nejsem čerstvý autirodič.

Ale možná by bylo užitečné udělat si průběžnou inventuru po deseti letech.

Tedy rady autirodiče, která má desetileté autidítě, rodiči, který má čerstvé malé autidítě.

1) rada první. JE TO BĚH NA DLOUHOU TRAŤ

Nikdo vám to neřekne, ale jakmile zjistíte, že máti autidítě, musíte dost neintuitivně ubrat. Ubrat všeho a nevyčerpat se v prvních letech. Musíte vydržet dekády. Musíte šetřit silami. Valná většina autirodičů, co znám, v prvních letech po diagnóze zažila takový stres, až z toho onemocněli. Takže až budete mít pocit, že pro své dítě děláte málo, zkuste se na to podívat z perspektivy následujících třiceti let. Je z perspektivy třiceti let důležitější, abyste neustále vyhovovali ubíjejícím autirituálům svého potomka, nebo to, abyste i za třicet let byli dost zdraví a fit, abyste se o své dítě mohli starat? Tak.

2) rada druhá. SMÍŘENÍ

Víte, jak se říká "bojovat s rakovinou". Jak bojovat, kde bojovat. Nejde bojovat. Jde to jen přežít. Tak podobně nebojujte s autismem. Nebojujte s tím, čím se vaše dítě vymezuje od ostatních a liší. Protože pokud s tím bojovat budete, tak velmi rychle vyhoříte a nebudete do budoucna schopní se o své autidítě starat. A ono má na světě opravdu jenom vás.

3) rada třetí. ŽIVOT

Musíte mít i nějaký normální život, nebo zpět k bodu 1 - nevydržíte. Musíte mít v životě ostrůvky normality, jinak se buď zhroutíte zdravotně nebo psychicky. Buď budete měsíce ležet v nemocnici, nebo utečete z cirkusem, najdete si pět milenců a emigrujete na Cookovy ostrovy a opět - doplatí na to vaše autidítě. Musíte občas mít normální život. I když se to vám či vašemu okolí bude zdát sobecké.

4) rada čtvrtá.  LÁSKA

Ve svém okolí mám několik velmi smutných osudů, kdy se rodiče hendikepovaných dětí vzdali svých snů. Své práce. Vzdali se naděje na další děti, protože jim nějaký blbeček řekl, že nemají zatěžovat společnost. Vzdali se naděje na partnerské vztahy, protože sami sobě řekli, že s hendikepovaným dítětem by je nikdo nechtěl. Není to pravda. To, že máte dítě s hendikepem, automaticky nenuluje vaši šanci mít/dostat lásku. Mít práci. Pokud víte, že vás práce činí šťastnou/šťastným, tak se pokuste to zařídit tak, abyste do ní mohli chodit. Pokud máte někoho rádi a on má rád vás, tak ho neposílejte pryč, protože za něj učiníte rozhodnutí, že život s vámi a vaším autidítětem by byl příliš těžký.

5) rada pátá. ZMĚŇTE SE

Já vím, že to zní jako blbost. Ale pokud jste založením skeptická pesimistka jako já, tak dospějete jednou do bodu, kdy vám finálně dojde, že jako skeptická pesimistka maximálně dostanete ze svého skeptického pesimismu infarkt, ale to je tak všechno. Takže se něco musí změnit. Musíte se NAUČIT vidět dobré věci. Naučit znamená překonat něco, co pro vás není intuitivní. Ale jde to. Musíte oplakat věci, které prostě nebudou a soustředit se na ty dobré, které být mohou. Čím dřív se to naučíte, tím lépe pro vás, protože je méně pravděpodobné, že se budete donekonečna zraňovat věcmi, na kterých stejně nic nezměníte a které stejně nejsou vaše chyba.


Tak. Tohle je inventura po 10 letech.

Doufám, že se ve zdraví dožiju i inventury po 20, 30, 40, 50 letech a tak dále...



Pár výborných rad k nezaplacení čerstvým autirodičům

středa, září 13, 2017

Moje autítko je smutné.

Je smutné, protože by chtělo mít kamarády, stejně jako mají ostatní děti.

A tak si říkám.

Nemáte třeba dítě, které by se Zitínem chtělo kamarádit?

Nejste z Brna?

Vyhlašuji akci "Kamarádi pro autíky".

První setkání v úterý, 19/9 od 16 hod v Otevřené zahradě.

Hledají se kamarádi

úterý, září 12, 2017

Z cyklu rodičovský fail: vyrážím s Jindrou v náručí rovnou z práce k Zitul do školy se potkat s novou slečnou asistentkou, abych jí poskytla pokud možno co nejrychleji návod k použití našeho autidítěte.

Pokud možno co nejrychleji znamená do doby, než se přihodí nějaká nepříjemnost, což může být každou chvíli.

Přicházím do školy a Jindřich okamžitě prchá, prchá chodbami, pamatuje si cestu, takže prchá rovnou k Zitínovi do třídy, prchá k tabuli a prchá k hračkám. Nadšeně řičí, zatímco děti z družinky ustupují a tváří se vylekaně.

Snažím se ho odtáhnout a promluvit si se slečnou asistentkou ve dveřích třídy, ale není to prakticky proveditelné, jelikož Jindřich kvílí a sebevraždí se z pocitu zklamání. 

Slečna by mi asi něco chtěla říct. Ale nedovím se co, protože naprosto neslyším, co říká. 

Jindřich se vrhá na chodbu a školou běží a běží a doběhne až do kroužku robotiky, který má zrovna nábor v 5.C. Tam si sedá za stolek. Dobíhám ho. 

Přichází Zitisko a taky si sedá k Jindrovi do lavice. Pán vykládá o robotech, vykládá 40 minut (!!!!) a 
 Jindřich celou tu dobu sedí, poslouchá, pak si vezme robota a hraje si. Jezdí s robotem po třídě a roztomile se usmívá, kučeravý hošík s robotem, to by dojalo i kámen.

Zitisko se rovnou do kroužku přihlásilo. Co na tom, že to stojí asi tak 6 tisíc za pololetí. 

Někdy mám pocit, že se mi rodičovství zcela vymklo z rukou. 

Beru obě děti za ruku a jdeme domů. 

Jindra posílá vzdušné polibky borcům z robotiky, kteří se tomu sympaticky smějou, a Zitisko mi vykládá, jak by vesmír vypadal bez temné hmoty. 

Se slečnou asistentkou nikdo pořádně nemluvil.

Dneska nový pokus.

Fail